vysílání cizinců

Zákon č. 408/2023 Sb. , kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb. , o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, přinesl řadu úprav. V jednom z minulých dílů byl věnován prostor změnám účinným ke dni 1. 1. 2024, a to s přihlédnutím k agenturám práce, nelegálnímu zaměstnávání, následkům úprav přestupků a změn v zákoníku práce týkajících se problematiky ukončení dočasného přidělení agenturního zaměstnance. Nyní se zaměříme na hlavní změny účinné ke dni 1. 7. 2024. Část z nich zaujala i v rámci ankety Zákon roku, kdy tato část novely vyhrála kategorii Legislativní počin za rok 2023.

Obsahovými náležitostmi povolení k zaměstnání cizince na území České republiky jsou mj. druh práce a místo výkonu práce. To nutně neznamená, že cizinec bude práci konat výhradně a jen na tomto místě. Jak vyplývá z předpisů o zaměstnanosti, také tento cizinec může být zaměstnavatelem vyslán na pracovní cestu, jestliže to odpovídá povaze jím vykonávané práce, pro kterou bylo povolení k zaměstnání vydáno. Jak toto pravidlo správně vyložit v praxi a kdy může jít o nelegální práci?

Jak jsme se již dozvěděli v minulém čísle, na migrující výdělečně činné osoby se vždy vztahují právní předpisy pouze jednoho členského státu, a to proto, že se u migrujících pracovníků uplatňují koordinační nařízení EU. Tato zásada platí pro všechny osoby, na něž se vztahují nebo vztahovaly právní předpisy jednoho členského státu či více členských států, bez ohledu na počet takových států. I osoby, které jsou zaměstnány ve třech nebo i pěti členských státech, podléhají v určitém okamžiku v oblasti sociálního zabezpečení právním předpisům pouze jednoho členského státu.

V průběhu loňského roku bylo vysílání zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb v Evropě široce diskutovaným tématem. Může za to směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „Směrnice“), která novelizovala původní „vysílací“ směrnici (96/71/ES) a která členským státům EU nařídila transponovat předmětná ustanovení nejpozději do 30. července 2020. Jak se to konkrétním zemím povedlo?

Prosím o informaci ohledně nutnosti vyřízení formuláře A1. Jsme společnost, která má "matku" v Rakousku a působí téměř po celém světě. Tento formulář vyřizujeme našim zaměstnancům, kteří jsou vysíláni do zahraničí na krátkodobé práce. Musí mít takovýto nebo podobný formulář vyřízený také zaměstnanec z Mexika, který k nám jede v rámci korporace na odbornou stáž na cca 4-5 měsíců? S námi nemá žádnou pracovní smlouvu. Tu má se svojí mateřskou zemí. Stáž bude začínat v Rakousku, kde bude 2 měsíce a pak by se měl přesunout do ČR. 

Současná velká poptávka po pracovní síle ze zahraničí a poměrně složitý a zejména časově náročný proces vyřizování příslušných povolení má velký vliv na výskyt nelegální práce cizinců. V praxi se lze setkat s případy, kdy je nelegální práce nejen otevřeně nabízena, např. ze stran tzv. nepravých agentur práce, ale i s případy, kdy zaměstnavatelé cizince nelegálně zaměstnávají nevědomky. Vzhledem k vysokým pokutám a dalším citelným sankcím, které z těchto situací pro zaměstnavatele vyplývají, je tedy velmi důležité znát základní podmínky pro výkon práce cizinců, ale i případy, kdy k nelegální práci může dojít.

Vysílání zaměstnanců v rámci směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (dále jen „směrnice o vysílání pracovníků“) je na národní úrovni ošetřeno rovněž zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Recentní rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) vztahující se k vysílání cizinců z tzv. třetích států svědčí o tom, že jeho dosavadní způsob interpretace těchto předpisů ve vztahu k vyslaným cizincům a jejich zaměstnavatelům vnáší do praxe spíše nejasnosti.