členské země

Dne 1. 8. 2022 nabyl účinnosti zákon č. 217/2022 Sb., kterým se mění zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Tento zákon mimo jiné implementuje směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1057 ze dne 15. 7. 2020, kterou se stanoví zvláštní pravidla o vysílání řidičů v odvětví silniční dopravy, pokud jde o směrnice 96/71/ES a 2014/67/EU, a kterou se mění směrnice 2006/22/ES, pokud jde o požadavky na prosazování, a nařízení (EU) č. 1024/2012 (dále jen „směrnice 2020/1057“).

V předchozích několika měsících bylo vysílání zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb v Evropě široce diskutovaným tématem. Může za to směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „Směrnice“), která novelizovala původní „vysílací“ směrnici (96/71/ES) a která členským státům EU nařídila transponovat předmětná ustanovení nejpozději do 30. července loňského roku. Jak a kterým evropským zemím se to povedlo? Jakou úpravu státy zvolily? A kdo zůstává na mapě Evropy černou ovcí bez transpozice?

Zaměstnanci s podprůměrnou mzdou odvádí na dani z příjmu fyzických osob v členských zemích OECD efektivně méně než zaměstnanci pracující za nadprůměrnou mzdu. Efektivní sazba daně z příjmu se však v Česku v závislosti na dosahované mzdě liší méně než ve většině ostatních vyspělých zemí OECD.

Osoby pohybující se v rámci „evropského“ prostoru za účelem výkonu výdělečné činnosti postupují od 1. 5. 2010 při určení státu pojištění a bezprostředně souvisejících nároků na poskytování zdravotní péče podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení včetně prováděcího nařízení č. 987/2009 (dále jen „Nařízení“). Tato Nařízení představují základní a závazné normy, které jsou postaveny nad národní právní předpisy jednotlivých států.

Zaměstnávání zahraničních zaměstnanců českými zaměstnavateli není v posledních letech jevem nijak mimořádným. Z hlediska postupu zaměstnavatele však musíme důsledně rozlišovat, odkud zaměstnanci pocházejí.

Dynamicky se rozvíjející vnitřní trh Evropské unie („EU“) vede stále více podniků k vysílání pracovníků do zahraničí v rámci nadnárodního poskytování služeb. Pro stanovení minimální ochrany vysílaných pracovníků, kterou by měli zaměstnavatelé v takových situacích dodržovat, a předejití zneužití importu levnější pracovní síly, byla přijata směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb („Směrnice“).