Stres nesouvisí jen s naším okolím a nároky, které na nás naše práce klade. Velmi často je vyvolán spíše naším vlastním jednáním, tedy způsobem, kterým uvažujeme, či kterým na nejrůznější vnější okolnosti reagujeme. V některých případech si tak svůj stres sami navozujeme, přivoláváme či posilujeme, většinou zcela zbytečně. Ke snížení pracovního stresu tak často pomůže, zbavíme-li se některých pracovních či mentálních zvyklostí, které k němu přispívají. Článek se zabývá třemi pravidly, jak změnou svého jednání předcházet zbytečnému stresu, a to na pracovišti i mimo ně.
Tři doporučení, jak čelit pracovnímu i dalšímu stresu
doc.
dr.
Jan
Urban
CSc.
Východiskem, jak se zbytečného stresu zbavit, je připustit si, že jeho příčinou může být alespoň částečně naše vlastní jednání či uvažování. Nejde o nic mimořádného – často se jedná o uvažování, jímž se zbytečně stresuje téměř každý z nás. Trpíme-li například sklonem brát si určité události osobně, je důležité uvědomit si, že naše mysl nás občas šálí. Některé události mohou mít totiž velmi nevinné příčiny, které s námi nijak osobně nesouvisí, a není proto ani důvod se jimi nějak zvlášť stresovat.
Příkladem je situace, kdy se vedoucí svého spolupracovníka zeptá, jak se mu jeho práce daří. Otázku nemyslí nijak osobně, pracovník trpící vztahovačností si ji však vyloží jako výraz nedůvěry. Začne se zabývat tím, co k ní vedoucího vedlo, a dojde k závěru, že to byl fakt, že jeho schopnostem nevěří. Jednoduchá a nevinná otázka ho tak zcela zbytečně stresuje. Může na ni dokonce reagovat podrážděně.
Podobná je situace, kdy jsme vystaveni kritice. Pro některé osoby je kritika natolik stresující, že se kvůli ní dlouze přou, rozčilují nebo ji odmítají. Svou situaci tím však jen zhoršují. Jiní se naopak v klidu zamyslí, zda na ní není zrnko pravdy, nebo ji dokonce vezmou jako snahu jim pomoci. Osobně si přitom kritiku nemusíme brát ani tehdy, je-li zcela neopodstatněná. Předpokladem je, že si uvědomíme, v tomto případě nevypovídá nic o nás samotných, ale jen o osobě, která nás kritizuje, mimo jiné i našeho nadřízeného.
Častý je i sklon stresovat se tím, co se již stalo, a nelze to změnit. Pokud jsme v minulosti postupovali nevhodně, je dobré se z chyby poučit. Sklon si tuto událost v mysli neustále přehrávat a mentálně ji „napravovat“, tedy uvažovat například o tom, co by se stalo, kdybychom postupovali jinak, je však zbytečně stresující.
Obdobný je sklon stresovat se přílišnými obavami z věcí budoucích. Značná část takovýchto obav bývá totiž věnována problémům, které nikdy nenastanou. Obavy nás sice mohou upozorňovat na hrozící nebezpečí, jsou-li však nadměrné, pak nebezpečí spíše přivolávají. Stresujeme-li se dopředu, například tím, jak dopadne naše roční hodnocení, naše práce tím nepochybně utrpí, a naše hodnocení nemusí dopadnout nejlépe.
Ke třem důležitým doporučením, jak se vyvarovat zbytečného stresu, která uvádíme dále, patří
dát si pozor na to, co očekáváme
, naučit se ve svém chování občas „přibrzdit“
a naučit se říkat druhým „ne“, a necítit se přitom provinile.
Dejte si pozor na to, co očekáváte: mohlo by to skutečně nastat
Sledujeme-li svá očekávání, týkající se toho, čeho dosáhneme a co se nám nepodaří, pak často zjistíme, že naše očekávání se naplňují. Ne však proto,