Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 238/2019, ve kterém přijal dovolací soud závěr, že jednostranné započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu není s odkazem na ustanovení § 147 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, přípustné, se s pozitivní reakcí u odborné veřejnosti nesetkal. Také Ústavní soud při projednávání ústavní stížnosti projevil určité pochybnosti, ale důvod ke zrušení daného rozhodnutí nakonec neshledal.
Nedávno se Nejvyšší soud zabýval podobným případem, ovšem s tím rozdílem, že pohledávkou zaměstnance, vůči které započetl zaměstnavatel jednostranně svoji pohledávku na náhradu škody, byla tentokrát též jeho pohledávka na odstupném. Postavil se k tomu jmenovaný soud stejným způsobem, nebo jinak? Dozvíte se v jeho rozsudku ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3557/2019. V dané věci byla také podána ústavní stížnost.
Popis případu
Zaměstnanec pracoval u zaměstnavatele jako stavbyvedoucí. Jeho pracovní poměr byl rozvázán z důvodu nadbytečnosti v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně ke dni 31. 12. 2017. Dle názoru zaměstnance se mu ve výplatě za poslední měsíc trvání pracovního poměru dostalo o 20 000 Kč méně, ne