Právní věta
Podstata prevence rizik spočívá v tom, že je třeba rizikům předcházet - rizika odstraňovat, nebo minimalizovat jejich působení (jsou-li neodstranitelná). Cílem prevence rizik je tak předcházení škodlivému vlivu rizikových faktorů na zdraví zaměstnanců a vzniku nemocí z povolání a pracovních úrazů.
Je to zaměstnavatel, kdo má povinnost předcházet ohrožení života a zdraví při práci. Jakým způsobem a v jakém rozsahu tak má činit, ponechává právní úprava na něm a jen rámcově naznačuje, která opatření by v tomto směru mohl zaměstnavatel učinit.
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 232/2017)
Předmět sporu
Vznik odpovědnosti zaměstnavatele za škodu na zdraví v důsledku ohrožení nemocí z povolání, ke které došlo výkonem rizikové práce zaměstnancem s nadlimitními hodnotami rizikového faktoru
Právní úprava
- § 102 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů - povinnosti zaměstnavatele v oblasti prevence rizik,
- § 265 odst. 1 zákoníku práce - obecná odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům,
- § 349 odst. 1 zákoníku práce - vymezení právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci,
- § 39 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů - rizikové práce,
- vyhláška č. 432/2003 Sb., kterou se stanoví podmínky pro zařazování prací do kategorií, limitní hodnoty ukazatelů biologických expozičních testů, podmínky odběru biologického materiálu pro provádění biologických expozičních testů a náležitosti hlášení prací s azbestem a biologickými činiteli povolání, ve znění pozdějších předpisů.
Skutkový stav (popis případu)
Zaměstnanec pracoval u zaměstnavatele jako pomocník havíře, havíř, předák v rubání a horník ve zmáhání dlouhých důlních děl; všechny práce, které vykonával, byly orgánem ochrany veřejného zdraví zařazeny do třetí kategorie rizika vibrací a do třetí kategorie fyzické zátěže malých svalových skupin.
Při výkonu práce u zaměstnance docházelo pravidelně k přenášení nadlimitních vibrací na horní končetiny z pneumatického nářadí a i k nadměrnému jednostrannému namáhání malých svalových skupin horních končetin; ze znaleckých posudků vypracovaných znalci (znaleckými ústavy) z oboru zdravotnictví - pracovní úrazy a nemoci z povolání bylo prokázáno, že zaměstnanec trpí ohrožením nemocí z povolání a že toto ohrožení nemocí z povolání u něj vzniklo v důsledku překračování expozičních limitů stanovených pro vibrace přenášené na ruce a v důsledku překračování hygienických expozičních limitů pro lokální svalovou zátěž horních končetin.
Mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem došlo k rozvázání pracovního poměru dohodou ze zdravotních důvodů pro ohrožení nemocí z povolání; posléze zaměstnanec zažaloval zaměstnavatele u soudu o náhradu škody na zdraví a o poskytování „peněžitého důchodu“.
Argumenty zaměstnance a okresního soudu
Při práci u zaměstnavatele byl zaměstnanec vystaven vibracím a nadměrnému jednostrannému zatížení horních končetin nad stanovené hygienické limity, což vedlo k poškození jeho zdraví spočívajícího v artróze pravého loketního kloubu II. stupně s omezením flexe, jež je kvalifikováno jako ohrožení nemocí z povolání; kdyby k porušování těchto hygienických předpisů ze strany zaměstnavatele nedocházelo, k poškození zdraví zaměstnance by nedošlo a ohrožením nemocí z povolání by netrpěl.
Způsob a rozsah náhrady škody při ohrožení nemocí z povolání je stejný jako u náhrady škody z nemoci z povolání; na rozdíl od náhrady škody z nemoci z povolání však v případě uplatnění této jiné škody musí být poškozeným zaměstnancem v řízení prokázáno, že zaměstnavatel porušoval své právní povinnosti a toto porušení je v příčinné souvislosti se škodou na zdraví; porušování právních povinností zaměstnavatelem bylo prokázáno znaleckým zkoumáním v oboru zdravotnictví, odvětví hygiena práce, z něhož soud vzal za prokázané, že zaměstnavatel po dobu výkonu práce vystavil zaměstnance expozici vibracím přenášeným na horní končetiny a nadměrnému jednostrannému zatížení horních končetin, jejichž úroveň přesahovala stanovené hygienické limity.
Tvrdil-li zaměstnanec obecně, že bylo povinností zaměstnavatele přijímat opatření v oblasti organizace práce k předcházení překračování hygienických limitů pro nejvýše přípustné vibrace nebo pro fyzickou zátěž horních končetin, pak už nebylo jeho procesní povinností tvrdit a prokazovat, jaká konkrétní opatření to měla být a zda byla vůči němu dodržována; opačný přístup by vedl k „převrácení“ charakteristiky závislé práce v pracovněprávním vztahu jako práce organizované zaměstnavatelem na riziko do procesní oblasti tak, že to je naopak zaměstnanec, který si má svoji práci sám organizovat tak, aby k překračování hygienických limitů pro nejvýše přípustné vibrace nebo pro fyzickou zátěž horních končetin vůči němu nedocházelo.
Argumenty zaměstnavatele a krajského soudu
Zaměstnanec se sice může domáhat náhrady škody i při ohrožení nemocí z povolání a takový nárok je třeba posoudit podle ustanovení § 265 zákoníku práce, v takovém případě je však třeba prokázat porušení právních povinností, které mělo za následek vznik škody zaměstnance, a že škoda zaměstnanci vznikla v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti; porušení právních povinností zaměstnavatele, které mělo být v posuzovaném případě způsobeno tím, že porušoval hygienické limity ochrany zdraví zaměstnance před nadměrnými vibracemi a dlouhodobou nadměrnou a jednostrannou zátěží horních končetin, ale prokázáno nebylo.
Právní předpisy počítají s tím, že existují práce, při kterých jsou překračovány hygienické limity (např. vibrací, nebo nadměrného jednostranného zatížení); zařazení zaměstnance na práce v třetí rizikové kategorii, při nichž jsou překračovány hygienické limity, proto nelze pokládat za porušení právní povinnosti zaměstnavatele; tvrzení zaměstnance, že povinností zaměstnavatele, kterou nesplnil, bylo jinými opatřeními zabránit tomu, aby k poškození zdraví zaměstnance za výše uvedených podmínek docházelo, neboť nepřijal, případně nedodržel opatření, kterými by poškození zdraví zaměstnance na rizikové práci bylo zabráněno (mezi taková opatření patří například hygienické přestávky v práci), a neučinil nic pro to, aby hygienické limity vůči zaměstnanci byly dodržovány, neobstojí.
Je na zaměstnanci aby tvrdil a prokazoval, jaká opatření k ochraně jeho zdraví měl zaměstnavatel přijmout a dodržovat, zaměstnanec musí konkrétně uvést, jaká opatření měl zaměstnavatel přijmout (a nepřijal), v jakém období (zaměstnanec pracoval u zaměstnavatele více než 20 let), v jakém rozsahu či co dalšího měl zaměstnavatel učinit (a neučinil), aby bylo zabráněno poškození jeho zdraví, a k tomu navrhnout důkazy; poukazuje-li zaměstnanec například na přestávky v práci, muselo by být tvrzeno, kolik přestávek v práci a v jakém období měl zaměstnavatel zaměstnanci umožnit (a neumožnil).
Z odůvodnění rozhodnutí soudu
Podle ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům; citované ustanovení upravuje tzv. obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci; jde o bezvýhradnou odpovědnost, která vylučuje jakoukoli subjektivní kategorii odpovědnostního právního vztahu, která by charakterizovala osobu odpovědného subjektu; zaměstnavatel odpovídá i za takové porušení svých povinností, k nimž došlo bez subjektivního zavinění jeho zaměstnanců; předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce jsou škoda vzniklá při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, porušení právních povinností kýmkoli (zaměstnavatelem, jeho zaměstnanci nebo i jinými osobami) a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a vznikem škody.
Domáhá-li se zaměstnanec vůči zaměstnavateli náhrady škody na zdraví vzniklé tím, že zaměstnavatel porušoval předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, přičemž nejde ani o pracovní úraz ani o nemoc z povolání, je třeba takový nárok posoudit podle ustanovení § 265 zákoníku práce.
Škoda, která vzniká zaměstnanci při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právní povinnosti, spočívá též ve ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity); ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti nastává proto, že zaměstnanec, který byl pro následky porušení pracovní povinnosti podle zvláštních právních předpisů neschopen výkonu práce, nevykonává práci a pobírá proto místo výdělku nemocenské dávky; ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem porušení právní povinnosti snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení, způsobené mu při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právní povinnosti, dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením.
Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky porušení právní povinnosti stejný výdělek jako před poškozením; nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti vzniká dnem, k němuž byl zaměstnanec neschopen práce; nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku.
O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku a porušením právní povinnosti (v daném případě porušením předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem porušení této právní povinnosti, tj. bez jejího porušení by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla; z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, nestačí pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku porušení právních povinností, nýbrž musí být tato příčinná souvislost postavena najisto; porušení právní povinnosti nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou; postup při zjišťování této příčinné souvislosti spočívá v tom, že škodu je třeba vyjmout z její všeobecné souvislosti a zkoumat ji izolovaně, pouze z hlediska jejích příčin, neboť příčinná souvislost je zákonitostí přírodní a společenskou (jde ve své podstatě o hledání jevu, který škodu vyvolal); z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost zaměstnavatele za škodu.
Zaměstnavatel je povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům; je dále povinen soustavně vyhledávat nebezpečné činitele a procesy pracovního prostředí a pracovních podmínek, zjišťovat jejich příčiny a zdroje a na základě tohoto zjištění vyhledávat a hodnotit rizika a přijímat opatření k jejich odstranění a provádět taková opatření, aby v důsledku příznivějších pracovních podmínek a úrovně rozhodujících faktorů práce dosud zařazené podle zvláštního právního předpisu jako rizikové mohly být zařazeny do kategorie nižší.
Nemůže obstát argumentace odvolacího soudu, že povinnost tvrzení stanovená zákonem vyžaduje, aby zaměstnanec konkrétně tvrdil, jaká opatření měl zaměstnavatel přijmout (a nepřijal), v jakém období, v jakém rozsahu, či co dalšího měl zaměstnavatel učinit (a neučinil), aby bylo zabráněno poškození zdraví zaměstnance, a k tomu navrhnout důkazy; lze souhlasit s tím, že z právní úpravy obsažené v ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce, která vymezuje obsah povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele, vyplývá, že ve sporu o náhradu škody má zaměstnanec břemeno tvrzení o tom, že při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním mu vznikla škoda, že zaměstnavatel porušil svou právní povinnost či jednal úmyslně proti dobrým mravům a že mezi škodou vzniklou zaměstnanci a porušením právní povinnosti zaměstnavatele či jeho úmyslným jednáním proti dobrým mravům je příčinná souvislost.
V projednávané věci zaměstnanec tvrdil, že povinnost, kterou zaměstnavatel porušil, byla jinými opatřeními zabránit tomu, aby docházelo k poškození zdraví zaměstnance za situace, kdy vykonával rizikové práce; zaměstnavatel totiž nepřijal, případně nedodržel, opatření, kterými by poškození zdraví zaměstnance na rizikové práci bylo zabráněno; mezi taková opatření patří například hygienické přestávky v práci; za této situace to byl zaměstnavatel, kterého stíhalo břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že tyto (zákonné) povinnosti vůči zaměstnanci (i obecně) plnil a jakým způsobem; představa odvolacího soudu, že to je zaměstnanec, kdo měl tvrdit, jaká konkrétní opatření měl zaměstnavatel přijmout (a nepřijal), v jakém období, v jakém rozsahu, či co dalšího měl zaměstnavatel učinit (a neučinil), aby bylo zabráněno poškození jeho zdraví, a k tomu navrhnout důkazy, zcela převrací povinnosti, které má zaměstnavatel a zaměstnanec v pracovním poměru.
Právní předpisy počítají sice s tím, že existují práce, při kterých jsou překračovány hygienické limity (např. vibrací, nebo nadměrného jednostranného zatížení), a že zařazení zaměstnance na práce v třetí rizikové kategorii, při nichž jsou překračovány hygienické limity, proto nelze pokládat za porušení právní povinnosti zaměstnavatele, nelze však přehlédnout, že v tomto směru zaměstnanec porušení právních povinností zaměstnavatele netvrdil; porušení povinností zaměstnavatele totiž spatřoval (důvodně) v neplnění (neprovádění) opatření směřujících k předcházení ohrožení života a zdraví při práci, případně jejich přijímání, ale nedodržování, neboť jak vyplývá z provedeného dokazování, právě provádění rizikových prací zaměstnancem vedlo k poškození jeho zdraví a v konečném důsledku i ke ztrátě na výdělku.