Právní věta
Obecná odpovědnost zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 265 zákoníku práce není vyloučena ani v případě, že škoda spočívá v poškození zdraví zaměstnance. Domáhá-li se zaměstnanec vůči zaměstnavateli náhrady škody na zdraví vzniklé tím, že zaměstnavatel porušoval právní předpisy nebo úmyslně jednal proti dobrým mravům, přičemž nejde ani o pracovní úraz, ani o nemoc z povolání, je třeba takový nárok posoudit podle ustanovení § 265 zákoníku práce. V takovém případě je třeba prokázat porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti dobrým mravům, které mělo za následek vznik škody zaměstnance na zdraví, a příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti (jednáním proti dobrým mravům) a vznikem škody.
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2738/2017)
Předmět sporu
Vyřešení právní otázky, za jakých podmínek je dána obecná odpovědnost zaměstnavatele za škodu na zdraví zaměstnance.
Právní úprava
- § 265 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů - obecná povinnost zaměstnavatele nahradit škodu.
- § 271n odst. 2 zákoníku práce - odpovědnost zaměstnavatele za jinou škodu nebo nemajetkovou újmu na zdraví zaměstnance způsobenou jinak než pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.
Skutkový stav (popis případu)
Zaměstnanec pracoval u zaměstnavatele jako vedoucí provozu; jeho přímým nadřízeným byl jeden z jednatelů společnosti, který se při jednání se zaměstnanci choval údajně přezíravě, hrubě a vulgárně, na pracovních poradách, které trvaly i několik hodin, se často uchyloval ke křiku, používání sprostých slov a vulgárním nadávkám.
Zaměstnanec byl díky tomu pod psychickým tlakem a jeho psychická zátěž se postupně zvyšovala také proto, že na něho byly přesouvány úkoly zaměstnanců, kteří z důvodu chování jednatele ukončili pracovní poměr; zaměstnanec začal mít problémy se spánkem, v rodinném životě a přestal mít zájem o své dosavadní záliby; proto se obrátil s žádostí o řešení této situace na druhého jednatele společnosti, s nímž o záležitosti jednal; následující den byl zaměstnanec nucen absolvovat ústní pohovor u prvního jednatele v délce 4 hodin, v jehož průběhu mu bylo vytýkáno, že usiluje o místo jednatele, a naznačeno, že ponese osobní následky řešení situace s druhým jednatelem společnosti, na kterého se obrátil.
Následně se zaměstnanec "psychicky zhroutil" a nastoupil pracovní neschopnost v trvání bezmála tři čtvrtě roku; lékaři u něho diagnostikovali poruchu přizpůsobení pod obrazem úzkostně depresivního syndromu, tedy vážnou duševní poruchu vzniklou působením otřesných zážitků nebo jiných nepříznivých psychologických činitelů a tísnivých situací; znaleckým posudkem v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, bylo v souvislosti s touto zdravotní újmou zaměstnance stanoveno bodové ohodnocení bolesti ve výši 500 bodů; v průběhu nemoci pracovní poměr zaměstnance skončil dohodou se zaměstnavatelem.
Soudní žalobou se zaměstnanec domáhal po svém bývalém zaměstnavateli náhrady škody na zdraví, a to ve výši odpovídající bolestnému a nákladům za lékařský posudek.
Argumenty zaměstnance a soudů nižších stupňů
V posuzovaném případě nepřipadá v úvahu odškodnění pracovního úrazu, neboť k poškození zdraví zaměstnance nedošlo krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů; zaměstnanec byl stresu vystaven dlouhodobě a spouštěcím mechanismem bylo trvalé napětí, jemuž byl vystaven vlivem dlouhodobého negativního působení jednatele, jehož jednání bylo často arogantní, přezíravé, hrubé až vulgární (používal křik, sprostá slova a vulgární urážky).
Nárok zaměstnance na odškodnění újmy vyplývá z ustanovení § 265 zákoníku práce, neboť k poškození jeho zdraví došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním v příčinné souvislosti s úmyslným jednáním jednatele proti dobrým mravům.
Argumenty zaměstnavatele
Odvolací soud při aplikaci ustanovení § 265 zákoníku práce nesprávně posoudil otázku porušení právních povinností, resp. úmyslného jednání proti dobrým mravům (bývalým) jednatelem a otázku příčinné souvislosti mezi tímto porušením (jednáním proti dobrým mravům) a vznikem škody.
Zaměstnanci vznikla sice škoda na zdraví, nelze ale souhlasit s tím, že se tak stalo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním; k poškození jeho zdraví mohlo dojít v důsledku jiných skutečností, např. nepříznivé rodinné situace zaměstnance, neboť zde nelze pominout "významnou časovou disproporci" mezi vznikem jeho dočasné pracovní neschopnosti a uplatněním nároku na náhradu škody.
Dotyčný jednatel žádnou povinnost, jak má na mysli ustanovení § 265 zákoníku práce, neporušil, vytýkal-li zaměstnanci řadu věcí, např. potvrzení záznamu o pracovním úrazu jednoho ze zaměstnanců zaměstnavatele, protože výtky a upozornění ze strany zaměstnavatele jsou jednáním, které právo připouští; navíc mnozí svědci v rámci dokazování uvedli, že jednání jednatele bylo odpovídající reakcí na vytýkaná pochybení, odpovídalo jeho pozici krizového manažera snažícího se zachránit firmu ve značných ekonomických potížích, jeho věku a určitému zdravotnímu hendikepu (nedoslýchavost); v takovém případě nebylo na místě hodnotit (bez dalšího) jednání jednatele jako úmyslné jednání proti dobrým mravům; navíc zaměstnanec sám jednání jednatele takto nikdy neoznačil a neoznačil v tomto směru ani žádné důkazy.
Přezkum jednání jednatele z hlediska jeho souladu s dobrými mravy vůbec nebyl proveden; podle Ústavního soudu dojde k porušení práva na spravedlivý proces, není-li námitka výkonu práva v rozporu s dobrými mravy dostatečně vypořádána v rámci širšího kontextu projednávané věci a chování účastníků sporu; odvolací soud porušil zásadu zákazu vydávání překvapivých rozhodnutí; úmyslem ve smyslu ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce se odvolací soud (ani soud prvního stupně) nezabýval vůbec.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu
Podle ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům; podle druhého odstavce téhož ustanovení zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem.
Obě citovaná ustanovení upravují tzv. obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci; předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu však upravují rozdílně; podle ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, jestliže příčinou škody bylo porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti dobrým mravům; okolnost, zda právní povinnosti porušil nebo úmyslně jednal proti dobrým mravům zaměstnavatel, zaměstnanec jednající jeho jménem nebo jiná osoba bez jakéhokoliv vztahu k zaměstnavateli, zde není významná; rozhodující je, že ke škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním; podle ustanovení § 265 odst. 2 zákoníku práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla i jinak než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to za předpokladu, že ke škodě došlo následkem porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele jeho zaměstnanci, kteří jednají jeho jménem.
Také v řízení o náhradu škody na zdraví podle ustanovení § 265 zákoníku práce má poškozený zaměstnanec procesní povinnost tvrdit a posléze i prokázat všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu; to se týká též úmyslu toho, kdo jednal v rozporu s dobrými mravy, neboť zákon zde úmysl nepředpokládá; o úmyslné jednání proti dobrým mravům, které je předpokladem odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce, jde přitom tehdy, jestliže jednající věděl, že jedná v rozporu s dobrými mravy a že tím může způsobit škodu, a chtěl škodu způsobit (úmysl přímý), nebo tehdy, když jednající věděl, že jedná v rozporu s dobrými mravy a že tím může způsobit škodu, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn (úmysl nepřímý).
Soudy v projednávané věci dospěly ke správnému závěru, že okolnosti, které podle jejich zjištění byly příčinou duševního (psychického) onemocnění zaměstnance (dlouhodobý stres vyvolaný dlouhodobým negativním působením jednatele, jehož jednání bylo často arogantní, přezíravé, hrubé až vulgární a jemuž byl zaměstnanec od počátku pracovního poměru vystaven), nelze považovat za pracovní úraz, neboť žádná z nich (jednotlivě i jako celek) nemá charakter úrazového děje, který by byl svou povahou krátkodobý, náhlý a násilný, a že zde proto nejsou splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem.
Za těchto okolností soudy postupovaly správně, zabývaly-li se tím, zda v posuzovaném případě nejsou splněny podmínky odpovědnosti zaměstnavatele zaměstnanci za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem (§ 265 odst. 2 zákoníku práce), popřípadě podmínky odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům (§ 265 odst. 1 zákoníku práce); odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že v posuzovaném případě se může jednat o škodu vzniklou při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a uplatněný nárok (na rozdíl od soudu prvního stupně, který jej podřadil pod ustanovení § 265 odst. 2 zákoníku práce) posuzoval podle ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce; zjištěné dlouhodobé negativní působení jednatele ve vztahu k žalujícímu zaměstnanci a ostatním zaměstnancům zaměstnavatele, v důsledku kterého podle jeho závěru došlo k poškození zdraví zaměstnance, potom kvalifikoval jako úmyslné jednání proti dobrým mravům.
Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních; pro posouzení, zda jednání účastníka pracovněprávního vztahu je v souladu, či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; rozhodnutí je přitom třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu; i podle Ústavního soudu dobré mravy musí být posuzovány "z hlediska konkrétního případu také v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu", resp. "v rámci širšího kontextu projednávané věci a chování účastníků sporu".
Korektivem dobrých mravů je možné poměřovat též jednání zaměstnavatele při výkonu jeho práva organizovat, řídit a kontrolovat práci svých zaměstnanců a dávat jim k tomu účelu závazné pokyny, které zaměstnavatel vykonává buď sám (je-li zaměstnavatelem fyzická osoba), resp. svými orgány (je-li zaměstnavatelem právnická osoba), nebo prostřednictvím svých vedoucích zaměstnanců, popřípadě fyzické osoby, která není ve vztahu k zaměstnavateli v pracovním poměru, ale jedná jménem zaměstnavatele jako jeho zástupce na základě plné moci; soulad s dobrými mravy se zde neposuzuje jen na základě samotného jednání zaměstnavatele, vedoucího zaměstnance nebo třetí osoby jednající jménem zaměstnavatele (jeho obsahu a zvoleného způsobu komunikace), ale též s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k tomuto jednání došlo (k době, místu, povaze a důležitosti řešeného pracovního úkolu nebo jiné záležitosti, jakož i k postavení a chování zaměstnanců, kterých se týká).
Odvolací soud - posuzoval-li, zda jednání jednatele při organizování, řízení a kontrole práce zaměstnanců a udělování pokynů těmto zaměstnancům bylo v souladu s dobrými mravy - v souladu s uvedenými závěry nepostupoval; závěr o tom, že jednání jednatele naplňuje znaky úmyslného jednání proti dobrým mravům, přijal, aniž by zohlednil okolnosti (situace), za nichž k tomuto jednání v jednotlivých případech došlo; odvolací soud ve svém rozhodnutí nijak nezdůvodnil svůj závěr o úmyslu jednatele (o tom, že jednal v příčinné souvislosti s poškozením zdraví zaměstnance proti dobrým mravům úmyslně, tj. v přímém, nebo nepřímém úmyslu způsobit zaměstnanci škodu); jeho závěr, že na straně žalovaného zaměstnavatele byly naplněny předpoklady obecné odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 265 odst. 1 zákoníku práce, nemůže za současného stavu řízení obstát.