Pokuta za nedodržení povinnosti při zajišťování bezpečnosti práce

V popisovaném rozsudku²⁾ byl uvedeným soudem posuzován po podání kasační stížnosti žalobcem (dále také „kontrolovaná osoba“, „žalobce“ či „stěžovatel“) případ, kdy byla kontrolované osobě jako účastníkovi řízení uložena pokuta za nedodržení povinnosti při zajišťování bezpečnosti práce stanovené v ust. § 101 až 103 zákoníku práce³⁾ (vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům) a za neplnění povinnosti při zajištění řádného stavu používaných výrobních a pracovních prostředků a zařízení stanovené v zákoně č. 309/2006 Sb.⁴⁾

První porušení, dále specifikované níže, bylo podřazeno pod obecnou skutkovou podstatu ukotvenou v rámci § 30 zákona o inspekci práce. „Obecnou skutkovou podstatu obsahuje § 30 odst. 1 písm. f) ZiP. O obecné skutkové podstatě můžeme hovořit proto, že k jejímu naplnění stačí jakékoliv porušení povinností, které vyplývají z § 101 až 103 zák. práce, resp. pokud zaměstnavatel nedodrží povinnosti při zajišťování bezpečnosti práce v těchto ustanoveních zakotvených. Jak ovšem vyplývá z komentáře k tomuto ustanovení zákona o inspekci práce, jsou v něm obsaženy „speciální skutkové podstaty“, které postihují jednání týkající se jednotlivých porušení právě v rámci § 101 až 103 zák. práce, a proto bude vždy záležet na tom, jaké konkrétní porušení bylo ze strany orgánu inspekce práce shledáno, neboť by měl vždy postupovat tak, že pokud lze protiprávní jednání subsumovat pod konkrétní skutkovou podstatu, je nutné takto postupovat, a nikoliv si práci ulehčit v tom smyslu, že ho podřadí pod písm. f).“⁵⁾

Uvedená zjištění vyplývala zejména z kontrolního protokolu, kde bylo konstatováno, že zaměstnanci (pracovníci) stěžovatele nebyli chráněni před nebezpečím úrazu elektrickým proudem (elektrickým obloukem nebo účinky statické elektřiny), neboť elektrická zásuvka nebyla dostatečně zajištěna ochranným krytem živých částí pod napětím a části elektrické instalace nebyly mechanicky pevné a spolehlivě upevněné. Také prodlužovací přívod a kabel svítidla měly poškozené izolace. Pokud jde o konstrukci přívodu plynu, ta nebyla těsná a pevná. Stěžovatel nesplnil povinnost vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a nesplnil povinnost, aby zařízení byla pravidelně a řádně udržována a kontrolována. Hodnocení skutkového stavu provedené žalovaným a prvostupňovým orgánem považoval krajský soud za zcela správné.

Konkrétně porušení spočívala v následujících zjištěních. Při kontrole v provozovně kontrolované osoby bylo zjištěno, že rozvaděč RS-3 v prostoru digestoře u pracoviště obsluhy výdejního okna neměl krytí živých částí min. IP 20 (přívod k jistícím prvkům - holé vodiče), že kabelové vedení v prostoru zázemí provozovny nad lednicí Slatinka, poblíž pracoviště přípravy bramboráků, nebylo upevněno (např. na kabelovém roštu nebo ve žlabu) a dále že přívod plynu k vařiči pro přípravu bramboráků byl proveden plastovým ohebným vedením, které nebylo k potrubí nijak bezpečně přichyceno, a hrozil tak únik plynu do provozovny. Dále bylo při kontrole zjištěno, že zásuvka 230 V umístěná v prostoru u lednice Bonaqua u vstupu k pracovnímu prostoru obsluhy výdejního okna byla bez ochranného krytu, který by zakrýval živé části pod napětím a před jevy vyvolanými účinky elektřiny, a dále, že prodlužovací přívod a kabel svítidla měly poškozené izolace přívodních kabelů. Tato zjištění byla popsána v protokolu o kontrole a byla fotograficky zdokumentována. V době kontroly se na pracovišti nacházely tři fyzické osoby v kuchařském oděvu. Pan A. S., který uvedl, že pro žalobce nakupuje suroviny, připravuje jídlo a kontroluje ostatní pracovníky, paní H. B., která pekla pečivo a prodávala párky v rohlíku, a pan B. B., který obsluhoval zákazníky u okénka.

Žalobní námitky, na něž pak bylo převážně odkazováno i v rámci kasační stížnosti, spočívaly v následujících tvrzeních. Pokud jde o zjištění týkající se krytí živých částí rozvaděče, tak žalobce tvrdil, že ačkoli nebyl na rozvaděči plastový kryt, nebyly žádným způsobem odhaleny části pod napětím, které by mohly ohrozit zdraví zaměstnanců. Odhaleny byly pouze vodiče elektrické energie, které byly řádně a dostatečně izolovány po celém obvodu a délce. Zaměstnanci žalobce tak byli chráněni před nebezpečím úrazu způsobeným elektrickým proudem.

V případě neupevněného kabelového vedení v prostoru provozovny žalobce namítal, že tyto části instalace se nacházely na pro zaměstnance nepřístupných místech, u stropu v takové výšce, která zamezila kontaktu zaměstnanců s kabely. Výklad žalovaného a prvostupňového orgánu má žalobce za absurdní a šikanózní, neboť ze samotného umístění kabelů je zjevné, že bylo zamezeno styku kabelů se zaměstnanci. I nad zavěšeným stropem jsou běžně kabelová vedení pokládána bez jakéhokoli upevnění. K tomu je možno doplnit námitku, dle níž poškozené izolace elektrického vedení u prodlužovacího kabelu a kabelu svítidla byly také umístěny v dostatečné výšce od zaměstnanců. Ti proto nebyli nijak ohroženi možnými účinky elektřiny.

Co se týká zapojení plastového ohebného vedení k přívodu plynu k vařiči, tak ten byl dle názoru žalobce napojen bezpečně, když jde o typ vedení vícevrstvého plastového potrubí, u kterého je pojistka dávána pouze ke zvýšení bezpečnosti, ovšem fakticky není nutná. Samotný charakter zvoleného potrubí dostatečně zajišťuje bezpečné přichycení, a tím je zajištěna jeho těsnost a pevnost. Ze strany odborné veřejnosti je při aplikaci uvedeného druhu potrubí garantována bezpečnost jeho užití i bez jakýchkoli doplňkových bezpečnostních opatření.

Z hlediska upevnění ochranného krytu zásuvky 230V v prostoru u lednice Bonaqua žalobce připustil, že ten nebyl přichycen přímo ke zdi, nicméně oproti tomu tvrdil, že žádným způsobem nebyly odhaleny části elektrického vedení pod napětím. Kabely byly chráněny standardní izolací po celé délce i obvodu a současně tzv. vnitřní plastovou propojovací krabicí zásuvky.

Krajský soud, který přezkoumal rozhodnutí žalovaného, vycházel v rozsudku sp. zn. 36 Ad 17/2015, ze dne 9. 3. 2017, který byl následně přezkoumáván výše specifikovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, mimo jiné z premisy, že objektem právní úpravy, kterou stěžovatel porušil, je bezpečnost a zdraví, což má zajistit odpovídající standard ochrany pracovníků, když považoval nepodložené námitky žalobce za účelové ve snaze snížit význam uvedené premisy. Krajský soud vycházel z následující právní úpravy:

Podle § 102 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům.

Podle bodu 2.1.1 nařízení vlády č. 101/2005 Sb.⁶⁾ musí být zařízení pro vnitřní a venkovní rozvody elektrické energie (dále jen „instalace“) a elektrická zařízení navržena, vyrobena, odborně prověřena a vyzkoušena před uvedením do provozu a provozována tak, aby se nemohla stát zdrojem požáru nebo výbuchu; zaměstnanci musí být odpovídajícím způsobem chráněni před nebezpečím úrazu způsobeného elektrickým proudem, elektrickým obloukem nebo účinky statické elektřiny.

Podle bodu 2.1.2 nařízení č. 101/2005 Sb. musí být všechny části instalace mechanicky pevné, spolehlivě upevněné a nesmějí nepříznivě ovlivňovat jiná zařízení; musí být dostatečně dimenzovány a chráněny proti účinkům zkratových proudů a přetížení; části zařízení musí být provedeny tak, aby na místech, jimiž prochází elektrický proud, nemohlo za běžných provozních podmínek dojít k nebezpečnému ohřátí vodičů.

Podle § 3 odst. 1 písm. f) nařízení vlády č. 378/2001 Sb.⁷⁾ jsou minimálními požadavky na bezpečný provoz a používání zařízení v závislosti na příslušném riziku vytvářeném daným zařízením ochrana zaměstnance proti nebezpečnému dotyku u zařízení pod napětím a před jevy vyvolanými účinky elektřiny.

Podle § 4 odst. 1 zákona č. 309/2006 Sb. je zaměstnavatel povinen zajistit, aby stroje, technická zařízení, dopravní prostředky a nářadí byly z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vhodné pro práci, při které budou používány. Stroje, technická zařízení, dopravní prostředky a nářadí musí být vybaveny ochrannými zařízeními, která chrání život a zdraví zaměstnanců [písm. a)], a pravidelně a řádně udržovány, kontrolovány a revidovány [písm. c)].

Zásadním argumentem žalobce bylo tvrzení spočívající v konstatování, že neupevněné či narušené kabely a instalace byly mimo dosah zaměstnanců a nepředstavovaly tak pro zaměstnance nebezpečí. Tato tvrzení však nedoložil žalobce žádným důkazem. Stejně žádným takovým důkazem nepodepřel svoje tvrzení, že i přes závadné napojení přívodu plynu nemohlo dojít k úniku plynu. Za takový důkaz by mohlo být považováno např. odborné posouzení vylučující existenci rizika pro bezpečnost a zdraví zaměstnanců. Z uvedených důvodů proto nebylo k tomuto argumentu krajským soudem přihlédnuto.

Stejně tak nebylo přihlédnuto k tvrzením, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav ohledně vymezení prostoru provozovny, v níž byla kontrola prováděna. Dle názoru žalobce byl totiž tento jako podnájemce oprávněn užívat pouze taxativně vymezené nebytové prostory, u nichž však kontrolní pracovníci nijak nezjišťovali, ve vztahu k jakým částem prostoru má žalobce užívací titul. Dle žalobcova tvrzení se převážná část skutkových zjištění týkala prostor, k nimž neměl podle smlouvy žádný užívací vztah, tedy ani jeho zaměstnanci nemohli v těchto prostorech vykonávat práci a být ohroženi. V této souvislosti žalobce odkazoval na podnájemní smlouvy, z nichž má vyplývat, že od září roku 2014 má předmětné prostory v pronájmu v širším rozsahu než žalobce jiný subjekt, z čehož žalobce dovodil, že předmětná zjištění se z větší části týkají prostor, k nimž žádným užívacím právem v době kontroly nedisponoval.

Dle názoru krajského soudu nelze kontrolujícímu orgánu vytknout, že kontroloval na uvedené adrese právě ten prostor, v němž se pohybovali zaměstnanci žalobce a vykonávali zde práci pro žalobce, aniž by žalobce v průběhu kontroly avizoval, že má v pronájmu pouze určité části prostoru provozovny. Krajský soud dospěl k závěru, že i v případě, že by zaměstnanci žalobce během své činnosti přecházeli z pronajaté části prostoru do části zbylé, by se stále jednalo o pracovní prostředí k výkonu živnosti na provozovně žalobce zapsané v živnostenském rejstříku. Otázka užívacího titulu žalobce k jednotlivým částem prostoru je v tomto ohledu bezpředmětná.

V kasační stížnosti odkazoval žalobce na nedostatečně zjištěný stav věci správními orgány a nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánu a krajského soudu, když současně namítal, že se deliktu spočívajícího v tom, že rozva­děč RS - 3 v prostoru digestoře u pracoviště obsluhy výdejního okna neměl krytí živých částí (absence plastového předního krytu rozvaděče), nedopustil. Ačkoliv na rozvaděči nebyl plastový kryt, nebyly žádným způsobem odhaleny části pod napětím, které by mohly stykem se zaměstnanci stěžovatele ohrozit jejich zdraví. Odhaleny byly pouze vodiče elektrické energie, které byly řádně a dostatečně izolovány po celém obvodu a délce a stěžovatel se proto nemohl dopustit porušení povinnosti při zajišťování bezpečnosti práce spočívající v nevytvoření bezpečného a zdraví neohrožujícího pracovního prostředí. Jeho zaměstnanci byli zcela odpovídajícím způsobem chráněni před nebezpečím úrazu způsobeného elektrickým proudem, elektrickým obloukem nebo účinky statické elektřiny.

Současně žalobce uváděl, že majoritní část shledaných pochybení se nachází v prostorech, ke kterým neměl stěžovatel v době provedené kontroly užívací právo, tedy ani jeho zaměstnanci nemohli v těchto prostorech vykonávat závislou práci, což již dokládal k žalobě přiloženou podnájemní smlouvu uzavřenou se třetím subjektem. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že „Absenci užívacího práva ke kontrolovaným prostorům považuje za účelové tvrzení, které blíže rozvedl na straně 3 k vyjádření k žalobě. Podle občanskoprávní judikatury není rozhodující, jakým způsobem byly bezdůvodně užívané prostory fakticky užívány. Stěžovatel, resp. jeho zaměstnanci, tyto prostory fakticky užívali, a proto jim měl vytvořit bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky a přijmout taková opatření, která by předcházela rizikům.“⁸⁾

Jakkoliv bylo podání kasační stížnosti přípustné, byla označena za nedůvodnou na samé hranici projednatelnosti, neboť byly jen doslovně opakovány žalobní výhrady proti postupu správních orgánů bez konkrétních námitek proti závěrům krajského soudu. „[k]asační stížnost jako mimořádný opravný prostředek je podle § 103 s. ř. s. koncipována na principu nutného konkrétního tvrzení stěžovatele, v čem krajský soud, který jeho věc projednával a rozhodl, ve svém rozhodnutí pochybil. (...) V kasační stížnosti (...) je především třeba, aby stěžovatel uvedl, v čem nezákonnost rozhodnutí soudu spatřuje. Omezí-li se však stěžovatel v kasační stížnosti pouze na výtky směřující proti rozhodnutí správního orgánu, aniž by jakkoli zpochybnil rozhodnutí soudu (...) a argumentačně podložil, v čem nezákonnost rozhodnutí soudu spočívá, nelze než konstatovat nedůvodnost takové kasační stížnosti, neboť výtky v ní obsažené jdou mimo rámec rozhodnutí soudu.“⁹⁾

I v kontextu uvedeného se Nejvyšší správní soud pouze omezeně vyjádřil k některým námitkám uvedeným v kasační stížnosti, když uvedl, že z rozsudku krajského soudu je zřejmé, že krajský soud odmítl provést důkaz podnájemní smlouvou z důvodu jeho nadbytečnosti, protože otázka užívacího titulu k jednotlivým částem prostoru je, dle jeho závěru, pro posouzení deliktního jednání stěžovatele bezpředmětná. I kdyby totiž zaměstnanci během své činnosti přecházeli z pronajaté části prostoru do části zbylé, stále se jednalo o pracovní prostředí k výkonu živnosti na provozovně stěžovatele zapsané v živnostenském rejstříku na příslušné adrese. Vytýká-li stěžovatel v kasační stížnosti krajskému soudu neprovedení tohoto důkazu doslovným opakováním žalobní argumentace o přípustnosti nových skutečností v řízení před krajským soudem, zcela pomíjí věcné posouzení krajského soudu. V návaznosti na § 109 odst. 4 soudního řádu správního se v kontextu obsahu kasačních bodů (preciznosti ve formulaci) mohl Nejvyšší správní soud vyjádřit jen k tomu, zda jsou závěry krajského soudu přezkoumatelné a zda krajský soud pochybil, pokud uvedl, že stěžovatel svá tvrzení o neexistenci ohrožení bezpečnosti a zdraví při práci ničím nepodložil.

Jestliže o nepřezkoumatelnost rozhodnutí se může jednat v případech, kdy je rozhodnutí nesrozumitelné či není pro rozhodnutí dostatek důvodů, pak za takové rozhodnutí nebylo rozhodnutí krajského soudu shledáno, neboť se jednalo o srozumitelné rozhodnutí opřené o dostatek relevantních důvodů. Je z něj zcela zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Nejednalo se tedy o situaci, kdyby se krajský soud nevypořádal vůbec či alespoň dostatečně s uplatněnými žalobními body, neprovedl by navržené důkazy a ani by řádně nevyložil, proč tak neučinil (tzv. opomenutý důkaz), z rozhodnutí by nebyly seznatelné jeho nosné důvody (ratio decidendi) anebo by tyto důvody neměly oporu ve výsledcích provedeného řízení. Ohledně naplnění správního deliktu pak bylo odkázáno na spisovou dokumentaci a fotografie kontrolované provozovny, ze kterých vyplývá nezajištění rozvaděče R3 ochranným krytem živých částí pod napětím, části elektrické instalace v prostoru nad lednicí Slatinka nebyly mechanicky pevné a spolehlivě upevněné, nedostatečné přichycení přívodu plynu k potrubí u vařiče pro přípravu bramboráků, poškozené izolace a další.

„Nejvyšší správní soud se ztotožňuje i se závěrem krajského soudu, že shora uvedená pochybní byla žalovaným náležitě zjištěna a mají oporu ve spisovém materiálu. Projednávané správní delikty na úseku bezpečnosti práce jsou delikty ohrožovacími směrem k bezpečnosti práce a zdraví zaměstnanců. Pro naplnění skutkové podstaty je tak nezbytné, aby bylo v obecné rovině zřejmé, jakým způsobem skutek ohrožuje bezpečnost zaměstnanců, což žalovaný v napadeném rozhodnutí řádně odůvodnil. Uvedené závěry nelze vyvrátit subjektivními spekulacemi stěžovatele, že k faktickému ohrožení bezpečnosti a zdraví zaměstnanců nemohlo dojít. Žalovaný své důkazní břemeno unesl.“¹⁰⁾