Judikátů Nejvyššího soudu týkajících se zpřísněné odpovědnosti zaměstnance za schodek na hodnotách svěřených mu k vyúčtování ve smyslu ustanovení § 252 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, je poměrně dost. Méně už je judikátů, které se zabývají otázkou odpovědnosti zaměstnance za schodek, jestliže hodnoty mu svěřené nejsou ve vlastnictví zaměstnavatele.
K judikátům vztahujícím se k výše zmíněnému § 252 zákoníku práce patří např. i ten, který může leckoho překvapit a v němž dospěl dovolací soud k závěru, že „nebyla-li na pracovišti s více zaměstnanci, kteří uzavřeli dohodu o (hmotné) odpovědnosti, dohodnuta společná hmotná odpovědnost, nečiní to jejich individuální dohody o (hmotné) odpovědnosti neplatnými. Znamená to jen, že rozsah náhrady škody jednotlivých zaměstnanců s individuálními dohodami o (hmotné) odpovědnosti za schodek zjištěný na společném pracovišti nelze stanovit podle poměru jejich hrubých výdělků a v závislosti na zastávané funkci ve smyslu ustanovení § 260 zákoníku práce, ale že budou odpovídat za schodek v plné výši podle rozsahu odpovědnosti jednotlivých zaměstnanců“. Nadto bylo již dříve judikováno, že „ani omezení společné (hmotné) odpovědnosti jen na některé zaměstnance v prodejně obchodní společnosti nelze samo o sobě bez přihlédnutí ke konkrétním podmínkám na pracovišti považovat za nesplnění povinnosti zajišťovat zaměstnancům pracovní podmínky pro řádné plnění pracovních úkolů“.
Závěr následujícího soudního rozhodnutí tak překvapivý zřejmě není, ale stojí za to ho zmínit. Odpovídá totiž mj. na otázku, zdali je pro vznik odpovědnosti zaměstnance za schodek nezbytné, aby hodnoty jemu svěřené byly ve vlastnictví zaměstnavatele, se kterým uzavřel za tímto účelem dohodu o odpovědnosti. Odpověď lze nalézt v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4711/2017.
Popis případu
Zaměstnanec uzavřel se zaměstnavatelem dohodu o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených mu k vyúčtování (dohodu o odpovědnosti za svěřené předměty). Zaměstnavatel inventurou zjistil, že zaměstnanec neodevzdal za příslušné období tržby v plné výši a že vznikl schodek na finančních prostředcích, s nimiž zaměstnanec hospodařil a které měly povahu tržeb z baru, prostředků určených na výplatu výher z automatů a tržeb z automatů.
Ačkoliv svůj dluh z titulu odpovědnosti za schodek zaměstnanec písemně uznal a zavázal se jej zaměstnavateli uhradit, nakonec tak neučinil a vystavil se žalobě zaměstnavatele na jeho zaplacení. V rámci soudního sporu vznesl zaměstnanec námitku, že tržby z provozu automatů nebyly příjmem (vlastnictvím) jeho zaměstnavatele, ale provozovatele těchto automatů, kterým byla jiná společnost, a že z tohoto důvodu mu nemohly být tyto hodnoty vůbec svěřeny k vyúčtování a nemohl na nich vzniknout schodek, za který by nesl odpovědnost.
Okresní soud se s touto námitkou vypořádal tvrzením, že zákon nevyžaduje, aby svěřené hodnoty byly ve vlastnictví zaměstnavatele, a že postačí, aby s nimi měl zaměstnanec možnost disponovat a aby byly předmětem obratu či oběhu. Jenže odvolací soud byl jiného názoru, dal za pravdu zaměstnanci a vyjádřil se v tom smyslu, že pokud tržby z provozu automatů nebyly vlastnictvím zaměstnavatele, nýbrž někoho jiného, je ve vztahu k těmto finančním prostředkům „pojmově vyloučeno“ uvažovat o schodku, tj. o škodě na hodnotách zaměstnavatele.
Zaměstnavateli nezbývalo, než se bránit dovoláním k Nejvyššímu soudu. Připomněl v něm ustálenou soudní judikaturu, podle níž svěřenými hodnotami jsou také například zásilky v dopravě (přepravované zboží), návratné obaly a mohou jimi být i předměty ve skladě (příbory, nádobí, ložní prádlo, ručníky). K tomu pak poznamenal, že mohou-li být svěřenými hodnotami i zásilky v dopravě svěřené dopravcem řidiči, přičemž z povahy přepravní smlouvy je zřejmé, že dopravce nemůže být vlastníkem zasílaného zboží, neboť vlastníkem je jiná osoba, zpravidla odesílatel, nebo příjemce, vyplývá z toho, že není potřebné, aby hodnoty, které zaměstnavatel svěřil zaměstnanci, byly ve vlastnictví zaměstnavatele.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu
Odpovědnost zaměstnance za schodek na hodnotách, které mu byly svěřeny k vyúčtování, patří ke zvláštnímu druhu pracovněprávní odpovědnosti za škodu, která se vyznačuje zpřísněnými podmínkami ve vztahu k odpovídajícímu subjektu, tj. zaměstnanci. Odpovědnost za tuto škodu vzniká, prokáže-li zaměstnavatel, že uzavřel se zaměstnancem platnou dohodu o odpovědnosti a že na hotovosti, ceninách, zboží, zásobách materiálu nebo jiných hodnotách, které zaměstnanci svěřil k vyúčtování, vznikl schodek. U tohoto druhu odpovědnosti zaměstnavatel není povinen prokazovat zavinění zaměstnance. Zavinění zaměstnance na vzniku škody se předpokládá, takže zaměstnanec se odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách zprostí zcela, popř. částečně, jen jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění.
Je mimo pochybnost, že možnost zvýšené odpovědnosti zaměstnance podle ustanovení § 252 odst. 1 zákoníku práce je žádoucí při výkonu každého zaměstnání, v rámci něhož je nutné, aby zaměstnancům byly svěřeny určité hodnoty, s nimiž sami disponují a hospodaří a které jsou povinni ve stanoveném období vyúčtovat. Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách přejímá zaměstnanec na základě písemné dohody o odpovědnosti, která musí obsahovat závazek zaměstnance převzít odpovědnost za hodnoty, které mu zaměstnavatel svěří a které je zaměstnanec povinen vyúčtovat (přesné vymezení hodnot, za které zaměstnanec převzal odpovědnost, zde není nutné). Zákoník práce formou demonstrativního výčtu uvádí hodnoty, kterých se má odpovědnost za schodek týkat; jsou to hotovosti, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem oběhu nebo obratu a se kterými má zaměstnanec možnost osobně disponovat po celou dobu, po kterou mu byly svěřeny (srovnej ustanovení § 252 odst. 1 zákoníku práce).
Kontrola, kterou se zjišťuje úplnost hodnot svěřených zaměstnanci, se provádí vyúčtováním, tj. srovnáním účetního stavu se skutečným stavem. Schodek ve smyslu ustanovení § 252 odst. 1 zákoníku práce, zjištěný touto kontrolou, pak vyjadřuje skutečnost, že chybí hodnoty, které se odpovědný zaměstnanec zavázal vyúčtovat. Rozumí se jím rozdíl mezi skutečným stavem svěřených hodnot, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, a mezi údaji účetní evidence, o který je skutečný stav nižší než účetní stav, nevyjímaje ani schodky na finančních prostředcích. Schodek bývá zpravidla zjišťován inventarizací (fyzickou inventurou u majetku hmotné povahy, popřípadě nehmotné povahy, nebo dokladovou inventurou u závazků a u ostatních složek majetku, u nichž nelze provést inventuru fyzickou) jako inventarizační rozdíl mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků. Není-li schodek zjištěn (prokázán) inventarizací, neznamená to bez dalšího, že by zaměstnavatel neměl proti odpovědnému zaměstnanci nárok na náhradu škody podle ustanovení § 252 zákoníku práce; zaměstnavatel však musí, má-li být jeho žaloba úspěšná, jinými důkazními prostředky prokázat stav hodnot, které zaměstnanec převzal k vyúčtování, a skutečnost, že došlo ke škodě (schodku) na svěřených hodnotách.
Z výše uvedeného vyplývá, že pro vznik odpovědnosti zaměstnance za schodek není podstatné, čí byly (komu patřily) hodnoty, které byly zaměstnanci svěřeny, a v daném případě ani to, že nebylo možno rozlišit (oddělit), jaké finanční prostředky chyběly na baru, na výplatě výher z automatů či na tržbách z automatů. Podstatné je, že mezi hodnotami, které byly zaměstnanci zaměstnavatelem svěřeny, a konečným stavem zjištěným při inventuře byl rozdíl (schodek).