Pokyn v rozporu se zákonem a odpovědnost zaměstnance za škodu

Právní věta

Je jistě mimo pochybnost, že povinnost zaměstnanců plnit pokyny nadřízených, která patří k základním povinnostem zaměstnanců uvedeným v ustanovení § 301 písm. a) zákoníku práce, se týká pouze takových pokynů, které jsou vydány v souladu s právními předpisy nadřízeným zaměstnancem, který je k tomu oprávněn. Je-li zaměstnanci vydán pokyn, který není v souladu s právními předpisy, není zaměstnanec povinen takový pokyn splnit.

Jestliže však zaměstnanec přesto takový pokyn splní a zaměstnavateli tím vznikne škoda, je třeba mít na zřeteli, že z hlediska posouzení odpovědnosti zaměstnance za škodu ve smyslu ustanovení § 250 zákoníku práce není samo o sobě významné, že zaměstnanec "není takovým pokynem vázán"; podstatné je, že jednal-li zaměstnanec protiprávně na pokyn nadřízeného zaměstnance, nelze protiprávní jednání zaměstnance (zaviněné porušení pracovněprávních povinností) považovat za jedinou příčinu vzniku škody, nýbrž příčinu vzniku škody je třeba spatřovat rovněž (zároveň) v porušení povinností ze strany zaměstnavatele (tím, že nadřízený zaměstnanec vydal pokyn, který nebyl v souladu s právními předpisy). Namístě je pak úvaha o poměrném omezení odpovědnosti zaměstnance z důvodu spoluodpovědnosti zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 250 odst. 2 zákoníku práce.

(z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3157/2017)

Předmět sporu

Vyřešení právní otázky vzájemného vztahu odpovědnosti zaměstnance za škodu a spoluzavinění zaměstnavatele.

Právní úprava

• § 250 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů - povinnost zaměstnance nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
• § 250 odst. 2 zákoníku práce - omezení povinnosti zaměstnance nahradit škodu pro případ, že tato byla způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele.
• § 257 odst. 4 a 5 zákoníku práce - rozsah náhrady škody v případě, že ji způsobil též zaměstnavatel nebo je k její náhradě zavázán zaměstnanec společně s dalšími zaměstnanci.

Skutkový stav (popis případu)

• Zaměstnankyně pracovala u zaměstnavatele jako obchodní ředitelka; z pokladny zaměstnavatele vybrala na pokyn jednatele, se kterým byla v partnerském svazku, částku ve výši 2 000 EUR, kterou v souladu s tímto pokynem použila k jiným než pracovním účelům, konkrétně na nákup kočárku a dalších potřebných věcí pro dceru jednatele.
• Zaměstnavatel se následně domáhal po zaměstnankyni soudní žalobou vrácení této částky jako bezdůvodného obohacení.

Argumenty zaměstnavatele (a odvolacího soudu)

• Za dané situace je zcela nepodstatné, o jaké (čí) soukromé účely (prospěch) se jednalo, neboť zaměstnankyně měla s převzatou částkou nakládat v souladu s povinnostmi, jež jí byly uloženy mj. v ustanovení § 301 písm. a) a d) zákoníku práce, což však neučinila.
• Pokud zaměstnankyně nevyúčtovala převzatou částku, případně ji nevrátila, odpovídá za škodu v této výši svému zaměstnavateli, a to dle ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce s tím, že se neuplatní omezení rozsahu náhrady škody dle ustanovení § 257 odst. 2 zákoníku práce; zaměstnankyně vzhledem ke svému postavení musela vědět, že jednatel společnosti přesto, že je případně též spoluvlastníkem a společníkem, nemůže bez dalšího vybírat prostředky společnosti pro svoji osobní potřebu, a že si tedy musela být vědoma, že nemá povinnost plnit pokyny jednatele, jež nejsou v souladu s právními předpisy.
• Jednatel a společník zaměstnankyně (a v té době její životní partner) nemohl takový pokyn vydat (o rozdělení zisku a jeho použití rozhoduje valná hromada), a pokud by ho vydal, byl by tento pokyn v rozporu se zákonem a zaměstnankyně jím nebyla vázána; pokud přesto splnila takový pokyn, nelze toto jednání přičítat zaměstnavateli, ale pouze a jen zaměstnankyni, která porušila povinnosti zaměstnance vyplývající z ustanovení § 301 písm. a) a d) zákoníku práce, a nese tak zcela plně odpovědnost za takové jednání a případně škodu, která tím vznikla.

Argumenty zaměstnankyně (a soudu I. stupně)

• Žaloba je ryze účelová a šikanózní a lze ji chápat jako "trest" za ukončení osobního partnerského vztahu mezi zaměstnankyní a jednatelem.
• Vybranou hotovost zaměstnankyně použila v souladu s pokynem jednatele k určenému účelu; veškeré doklady si za účelem případné reklamace ponechala dcera jednatele a o všech těchto krocích žalované byl jednatel náležitě informován; k takové praxi docházelo u zaměstnavatele častěji.
• Odvolací soud pominul účast jednatele na následném jednání zaměstnankyně a jeho pracovněprávní prevenční povinnost; za dodržení prevenční povinnosti zaměstnavatele se zcela jistě nedá považovat situace, kdy statutární orgán zaměstnavatele přímo vyzval zaměstnankyni k porušení pracovní povinnosti a navíc ji dlouhodobě podporoval v porušování pracovních povinností.
• Bez pokynu jednatele by k jednání zaměstnankyně nedošlo, naopak s vysokou pravděpodobností by k výběru finančních prostředků došlo i bez její účasti; na výběru a použití finančních prostředků měl větší zájem jednatel společnosti než zaměstnankyně.
• Ke vzniku škody došlo též porušením povinností ze strany zaměstnavatele, a proto je třeba aplikovat alespoň ustanovení § 250 odst. 2 zákoníku práce o omezení odpovědnosti zaměstnankyně.

Z odůvodnění rozhodnutí soudu

• Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na straně zaměstnance; ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok, a tedy ani povinnost k zaplacení, nevzniká.
• Z principu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle citovaného ustanovení vyplývá, že zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil; neodpovídá tudíž za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele (§ 250 odst. 2 a § 257 odst. 4 zákoníku práce), případně zaviněním jiného zaměstnance (§ 257 odst. 5 zákoníku práce), resp. třetích osob vně zaměstnavatele.
• Povinnosti pracovněprávního charakteru jsou stanoveny zaměstnanci právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou, popř. (důsledně vzato) pokyny vedoucích zaměstnanců, kteří jsou oprávněni na jednotlivých stupních řízení stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomuto účelu závazné pokyny; protiprávnost na straně zaměstnance je objektivně existující rozpor mezi určitým jednáním (opomenutím určitého jednání) zaměstnance a stanovenou právní povinností (stanoveným pravidlem chování); protiprávnost je objektivním stavem, který je nebo není dán, který může a nemusí být způsoben zaviněním zaměstnance, jeho existence sama o sobě, jinak řečeno, není závislá na subjektivním vztahu zaměstnance ke svému chování, které se příčí stanoveným pravidlům chování, a k následkům tohoto chování - škodě.
• Omezení odpovědnosti z důvodu spoluzpůsobení škody ze strany zaměstnavatele pro zaměstnance znamená zejména zmenšení (omezení) a někdy i vyloučení odpovědnostních následků, které by jej jinak postihly, nebýt okolnosti, že vznik škody způsobil rovněž sám zaměstnavatel porušením svých povinností; zaměstnanec odpovídá za škodu jak co do základu, tak co do výše jen v rozsahu odpovídajícím jeho zavinění na vzniku a výši škody, a k tíži zaměstnavatele jde ta část škody, kterou porušením vlastních povinností sám způsobil.
• O porušení povinností zaměstnavatele se jedná především tehdy, jestliže došlo (v příčinné souvislosti se vznikem škody) k porušení povinností ze strany jeho vedoucích zaměstnanců, jeho statutárních orgánů, popřípadě je-li zaměstnavatel fyzická osoba, k porušení povinností přímo tímto zaměstnavatelem.
• V projednávané věci lze přisvědčit názoru, že zaměstnankyně svým jednáním zaviněně (úmyslně) porušila povinnost zaměstnance uvedenou v ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce (řádně hospodařit s prostředky svěřenými jí zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele), a že podle ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce odpovídá zaměstnavateli za škodu tímto protiprávním jednáním vzniklou.
• Názor odvolacího soudu, že i kdyby zaměstnankyně výše uvedeným (závadným) způsobem jednala na pokyn jednatele, nemělo by to vliv na míru její odpovědnosti za vzniklou škodu, neboť "nebyla takovým pokynem vázána", však sdílet nelze; odvolací soud se nezabýval zjišťováním, zda jednatel skutečně takový pokyn, který nebyl v souladu s právními předpisy a na jehož základě zaměstnankyně porušila své pracovněprávní povinnosti, vydal, a proto jeho závěr o tom, že zaměstnankyně nese zcela plně odpovědnost za vzniklou škodu, je (prozatím) předčasný.