Judikaturou Nejvyššího soudu prošel jeden případ, který opakovaně upozornil na časté nepochopení rozdílu mezi porušením bezpečnostních předpisů na straně jedné a lehkomyslným jednáním na straně druhé jako dvojího různého možného důvodu pro „krácení“ odškodnění za pracovní úraz, a to v praxi nejen zaměstnavatelů, ale také i soudů. Je současně zarážející, že takového nepochopení se dopustil i zkušený specializovaný pracovněprávní senát Krajského soudu v Ostravě 16 Co, takže jeho pochybení musel napravovat až Nejvyšší soud zrušením rozsudku Krajského soudu v Ostravě.
Jaký byl skutkový děj případu? Zaměstnanec – projektant si šel ověřit situaci na místě samém, na staveništi městského stadionu v Karviné, pro který projektoval prosklenou výplň stěny spojovacího krčku mezi dvěma stavebními objekty. Tento krček – můstek o délce 2 metry a šířce 197 cm s betonovou podlahou se nacházel ve výšce 4,5 metrů nad zemí, nebyl zajištěn ani lešením, ani zábradlím. Z nezjištěných příčin zaměstnanec spadl dne 7. ledna 2016 z výšky na zem, utrpěl závažné zdravotní postižení. V soudním řízení se domáhal odškodnění za pracovní úraz.
Zaměstnavatel se bránil svojí odpovědnosti za pracovní úraz poukazem na lehkomyslné jednání postiženého. Soud I. stupně shledal za důvodné „krácení“ odškodnění v plném zákoníkem práce připuštěném rozsahu dvou třetin za lehkomyslné jednání, Krajský soud v Ostravě malinko zmírnil přísnost pohledu na chování postiženého a krátil odškodnění „jen“ na polovinu.
Nejvyšší soud však v rozsudku ze dne 5. listopadu 2019 sp. zn. 21 Cdo 3787/2018 nahlédl na podstatu případu koncepčně zcela odlišným výchozím právním pohledem, když si položil otázku, za jakých okolností se může jednat o lehkomyslné jednání zaměstnance ve smyslu ustanovení § 270 odst. 2 písm. b) zák. práce.
Nejvyšší soud poukázal na ustanovení § 270 odst. 1 a 2 zák. práce, konkrétně pak zejména na ustanovení § 270 odst. 2 písm. b), podle něhož zaměstnavatel se zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, prokáže-li, že vznikla (mimo jiné):
b) proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.
Doplňme ještě, že v případě uvedeném v ustanovení § 270 odst. 2 písm. b) zák. práce je však zaměstnavatel povinen uhradit alespoň jednu třetinu škody nebo nemajetkové újmy.
V čem spočívá jádro právního posouzení tohoto případu a proč jeho řešení přesahuje rámec tohoto konkrétního případu? Vyjděme z právní argumentace Nejvyššího soudu a analyzujme ji.
Ustanovení § 270 zák. práce umožňuje, aby se zaměstnavatel své odpovědnosti za určitých, v zákoně uvedených podmínek, zcela nebo zčásti zprostil. Důvodem, pro který se zaměstnavatel může zcela zprostit své odpovědnosti, je buď porušení bezpečnostních předpisů, nebo opilost zaměstnance, jestliže tyto důvody byly jedinou příčinou škody. Zčásti se zaměstnavatel své odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že sice příčin škody bylo více, ale že uvedené důvody přesto byly jednou z příčin škody; třetím důvodem (zvýrazněno autorem), avšak jen pro částečnou liberaci zaměstnavatele, je tzv. lehkomyslnost.
Z toho, za jakých podmínek se zaměstnavatel může zcela nebo zčásti své odpovědnosti zprostit, je zřejmé, že [s výjimkou opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek, když zároveň zaměstnavatel nemohl škodě nebo nemajetkové újmě zabránit - § 270 odst. 1 písm. b) zák. práce] prvotním předpokladem je zjištění, zda zaměstnanec (ne)porušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Pro takové zjištění musí být nejprve objasněno, zda vůbec a které právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci se k práci, kterou úrazem postižený zaměstnanec vykonával, vztahovaly (vztahují). Úvaze o tom, zda se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za pracovní úraz také podle ustanovení § 270 odst. 2 písm. b) zák. práce, tak musí předcházet zjištění, že zaměstnanci nelze vytýkat porušení právních nebo ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Tento převážně odborný závěr, k němuž je třeba odborných znalostí, nelze nahradit úvahou soudu.
Tato část právní argumentace Nejvyššího soudu není nová, v podstatě jen shrnuje a zdůrazňuje konstantní judikaturu soudů ve věcech krácení odškodnění za pracovní úraz za lehkomyslné jednání zaměstnance.
Lehkomyslné jednání vymezuje judikatura Nejvyššího soudu konstantně (historicky např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2002, sp. zn. 21 Cdo 71/2001) tak, že … o lehkomyslné jednání se jedná tehdy, kdy způsob jednání zaměstnance při určitém pracovním úkonu neupravuje žádný bezpečnostní předpis, pravidlo nebo pokyn, kdy se však zaměstnavatel může zprostit částečně odpovědnosti, prokáže-li, že jednání zaměstnance lze charakterizovat jako nebezpečné riskování nebo hazardérství, kdy si zaměstnanec vzhledem ke konkrétní časové i místní situaci na pracovišti počíná způsobem, při němž vědomě podstupuje riziko hrozícího nebezpečí újmy na zdraví. Běžnou neopatrnost a jednání vyplývajícího z rizika práce, o kterých zákon [nyní § 270 odst. 2 písm. b) zák. práce] za lehkomyslné jednání považovat nelze.“ Shodně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2007, sp. zn. 21 Cdo 2372/2006 nebo ze dne 3. dubna 2017 sp. zn. 1739/2016.
Zajímavé je další dílčí doplnění odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, které hodnotím jako cenné doplnění judikatury Nejvyššího soudu k právní otázce tohoto druhu: k úrazu došlo při práci ve výškách, pro posouzení, zda bezpečnost práce je při takové práci upravena nějakým bezpečnostním předpisem, je zapotřebí odborných znalostí. Nejvyšší soud proto zavázal Krajský soud v Ostravě, že je třeba doplnit dokazování znaleckým posudkem z oboru bezpečnosti práce ve stavebnictví k otázce, zda a které předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci byly porušeny zaměstnavatelem nebo zaměstnancem v příčinné souvislosti s pádem postiženého. Teprve potom je možno zkoumat, zda postižený byl s bezpečnostními předpisy, které porušil, řádně seznámen, zda je porušil svým zaviněním a zda ze strany zaměstnavatele byla jejich znalost a dodržování soustavně vyžadovány a kontrolovány.
Jaké obecnější závěry vyplývají pro praxi zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ve vztahu ke „krácení“ odškodnění za pracovní úraz?
Předně – upravuje-li bezpečnost práce při konkrétní pracovní činnosti zaměstnance nějaký obecně závazný právní předpis nebo interní předpis nebo pokyn zaměstnavatele na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, musí být chování postiženého při pracovním úrazu „měřeno“ prvotně pohledem dodržení těchto předpisů nebo pokynů a nikoliv „útěkem“ k druhově jinému zprošťovacímu důvodu o lehkomyslném – hazardním jednání postiženého. Za druhé – posouzení takto nastavené prvotní otázky se pravidelně neobejde bez spolupráce soudu se znalcem z oboru bezpečnosti práce (většinou se specializací na určité odvětví – obor) formou zadání znaleckého posudku.
V popisu případu v rozsudku Nejvyššího soudu je uvedeno, že odpovědný zaměstnavatel nijak v řízení neargumentoval, nebránil se, že seznámil poškozeného s pravidly bezpečnosti práce při práci ve výškách. Pak mně ovšem uniká racionalita toho, proč bude dále soudní řízení trvat, když se zaměstnavatel nemůže za žádných okolností zprostit svojí odpovědnosti za pracovní úraz, protože nikdy netvrdil, že s příslušnými bezpečnostními předpisy postiženého seznámil. Přitom právě na zaměstnavateli leží tíha této obrany.
Nad rámec tohoto judikátu Nejvyššího soudu si ovšem klade autor tohoto příspěvku tyto další otázky: v řízení žalovaný zaměstnavatel se ani nebránil argumentem, že seznámil postiženého s pravidly bezpečnosti práce při práci ve výškách. Pak se ovšem zaměstnavatel nikdy nemůže zprostit ani jen částečně svojí odpovědnosti za pracovní úraz. Člověk nemusí být velkým odborníkem na bezpečnost práce, ale podle principu „neznalost zákona neomlouvá“ si může vyhledat zvláštní bezpečností předpis pro práci ve výškách, kterými jsou nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky a zejména speciální právní předpis pro bezpečnost práce ve stavebnictví, kterým je nařízení vlády č. 591/2006 Sb. o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích. Za další: bylo zjevné, že zadavatel práce projektantovi jej považoval nikoliv za zaměstnance třebas jen např. na dohodu o provedení práce, ale považoval jej za živnostníka „na smlouvu“, ke kterému na sebe nevztahoval žádné povinnosti zaměstnavatele při zajišťování bezpečnosti a ochrany při práci, jaké má běžně každý zaměstnavatel vůči zaměstnancům. U postiženého šlo zřejmě o tzv. faktický pracovněprávní vztah. Konečně za třetí: částky odškodnění jsou značné, zaplatí odškodnění za pracovní úraz zákonná pojišťovna pojištění odpovědnosti zaměstnavatelů? Jen nedávno judikoval Nejvyšší soud dne 26. 11. 2019 sp. zn. 21 Cdo 2124/2018 o tom, že zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatelů pracovní úrazy v tzv. faktických pracovních poměrech nekryje.
Ještě jedno obecnější poučení pro ty, kteří sepisují za zaměstnavatele záznamy o úrazech: do kolonky příčina úrazu je potřeba pečlivě a přesně napsat, zda, případně jaký bezpečnostní předpis, jaké jeho konkrétní ustanovení, bylo postiženým zaměstnancem porušeno. Pro další fáze odškodňovacího procesu jde o klíčový údaj z tohoto dokumentu.
To vše jsou ovšem již otázky, které jdou nad rámec toho, o co v tomto soudně řešeném případu především šlo.