Odškodňování smrtelných pracovních úrazů a nemocí z povolání

Odškodnění za duševní újmu ze ztráty osoby blízké při jejím úmrtí podléhalo v nedávné době v návaznosti na příslušné zákonné texty občanského zákoníku (starého i nového) poměrně překotnému judikaturnímu vývoji. Měnil se i zákoník práce. Od určitého zdrženlivějšího postoje praxe i judikatury, který se objevoval zejména v „náhradových“ částech trestních rozsudků soudů, které rozhodovaly v adhezním řízení, přes některé nálezy Ústavního soudu až k zásadnímu rozsudku civilní větve Nejvyššího soudu – rozsudku ze dne 19. září 2018 sp. zn. 25 Cdo 894/2018, který byl již zveřejněn jako oficiální judikát Nejvyššího soudu ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 85/2019. Cenné je i to, že proti tomuto rozsudku Nejvyššího soudu nic nenamítal ani Ústavní soud, když svým usnesením ze dne 23. dubna 2019 sp. zn. IV.ÚS 4156/18 ústavní stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyššího soudu odmítl, tedy touto problematikou se věcně nezabýval a v zásadě ponechal její řešení tzv. obecným soudům.

Tento rozsudek byl zveřejněn s touto právní větou: „Při určení výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké je třeba zohlednit okolnosti jak na straně pozůstalého, tak i na straně škůdce. Na straně pozůstalého je významná zejména intenzita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případná existenční závislost na zemřelém a případná jiná satisfakce (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení), která obvykle není sama o sobě dostačující, její poskytnutí však může mít vliv na snížení peněžitého zadostiučinění. Zohlednit lze rovněž, byl-li pozůstalý očitým svědkem škodní události, byl-li s jejími následky bezprostředně konfrontován či jakým způsobem se o nich dozvěděl. Kritéria odvozená od osoby škůdce jsou především jeho postoj ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce, které jsou významné pouze z hlediska toho, aby výše náhrady pro něj nepředstavovala likvidační důsledek. Požadavek srovnání výše náhrad přiznaných v některých případech zásahů do práva na čest, důstojnost, popřípadě soukromí veřejně známých osob ze strany informačních médií a v případech jiných zásahů do osobnostních práv nelze mechanicky vykládat tak, že by náhrada za usmrcení osoby blízké měla být vždy vyšší než náhrada za zásah do jiných osobnostních práv. Za základní částku náhrady, modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného.“

Rozebíraný judikát je primárně zaměřen na aplikaci ustanovení § 2959 nového občanského zákoníku. Nelze jej mechanicky přenášet do oblasti aplikace zákoníku práce, který je v tomto směru konstrukčně jiný (viz ke srovnání § 271i a 271s zákoníku práce a § 2959 občanského zákoníku). Nicméně – tento občanskoprávní judikát je podle mého názoru plně inspirující i pro oblast aplikace zákoníku práce i bez jeho legislativních změn, a to v těchto směrech:

• předmětem odškodnění je duševní újma ze ztráty osoby blízké, primární funkcí této náhrady není její chápání jako „rychlé materiální pomoc pozůstalým“ v době bezprostředně následující po škodné události s následkem smrti,
• kritéria na straně pozůstalých, vymezená tímto judikátem Nejvyššího soudu, pro výši náhrady jsou přiměřeně použitelná i pro oblast aplikace zákoníku práce, s výjimkou kritéria osobní přítomnosti pozůstalého při umírání jejich blízkého (tzv. očití svědkové dopravních nehod),
• kritéria na straně škůdce jsou podle mého názoru použitelná v režimu objektivní odpovědnosti zaměstnavatelů za škodu způsobenou zaměstnancům jen velmi volně, za rozhodující přitěžující okolnost pro zaměstnavatele považuji, zda k úmrtí zaměstnance případně nedošlo v důsledku nějakého hrubého porušení předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, zda byl uložen nějaký postih ze strany orgánů inspekce práce, zda přímý škůdce byl nějak trestněprávně postižen. Za velmi důležitou považuji i první reakci zaměstnavatele bezprostředně po úmrtí zaměstnance (vyjádření soustrasti, účast na pohřbu, zaplacení pohřbu i tzv. karu podle místních kulturních zvyklostí bez ohledu na vše další, poskytnutí mimořádné nenárokové výše peněžitého zadostiučinění z vlastních finančních zdrojů odpovědného zaměstnavatele v důstojné výši bez újmy pro zákonné nároky podle zákoníku práce),
• za nejzásadnější vzkaz tohoto judikátu považuji, že základní odškodnění nejbližších pozůstalých (manželů, dětí) by se mělo pohybovat na úrovní dvacetinásobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství, tj. za rok 2018 činila tato průměrná měsíční mzda 31 868 Kč, takže dvacetinásobek by představoval částku 637 360 Kč.

Jaký je můj závěr a doporučení k odškodňování smrtelných pracovních úrazů a nemocí z povolání

Předně – kdo bude postaven před řešení případu tohoto druhu, nechť si podrobně přečte inspirující argumenty z odůvodnění tohoto judikátu Nejvyššího soudu. Dodá mu to argumentační sílu.

Dále - nemyslím si, že by se základní odškodnění nejbližších pozůstalých podle zákoníku práce mělo ihned takto skokově zvýšit z 240 tis. Kč na výši podle rozebíraného judikátu Nejvyššího soudu, nicméně částka 500 tis. Kč by podle mého názoru měla být dobrovolně a bez rozhodnutí soudů již poskytována manželkám (manželům) a nezaopatřeným dětem, jejichž manžel – manželka nebo otec zemřel na následky pracovního úrazu či nemoci z povolání. Legislativní i aplikační cesty k tomuto výsledku jsou sice podle občanského zákoníku a zákoníku práce různé – jiné, měly by ovšem vést ke stejnému výsledku, protože mají stejný ústavněprávní základ: ochranu života a zdraví fyzických osob, ať už jsou v postavení občana nebo zaměstnance. Tyto nejvyšší lidské hodnoty by měly být právním řádem chráněny stejným způsobem při odškodňování při zásahu do práva na ochranu života a zdraví, bez ohledu na to, v režimu jakého právního odvětví jsou tyto případy řešeny. Existuje rozdíl mezi tím, když někdo umře v důsledku nesprávného léčebného postupu zdravotnického zařízení, na silnici, rukou vraha, anebo v zaměstnání při výkonu práce? Mám na takto položenou otázku jednoznačnou odpověď. A Vy?