Odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání

Na některé z nich pak odpoví judikatura Nejvyššího soudu nebo i Ústavního soudu, k některým se ustálí praxe. Tento článek vybírá některé sporné otázky aplikace zákoníku práce, dává na ně odpovědi prostřednictvím nějakého „judikátu“ nebo pohledem zkušeností autora jako advokáta a soudního znalce z praxe anebo alespoň vymezuje možná alternativní řešení sporných otázek.

Odškodňování nemateriální újmy podle ZP či OZ?

Nový občanský zákoník, který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2014, přinesl zásadní změny v odškodňování bolesti, ztížení společenského uplatnění a jednorázového odškodnění pozůstalých. Se zrušením bodového vyhláškového systému podle vyhl. č. 440/2001 Sb. byly náhrady za tyto nemateriální újmy upraveny zcela jinak, velmi rámcově a s předpokladem, že v případě sporu o náhradu za tyto újmy rozhodne soud. Zákoník práce se ovšem nijak nezměnil, čekalo se poměrně dlouho na „novou vyhlášku č. 440“, která přišla až v podobě nařízení vlády č. 276/2015 Sb.

Aplikace zákoníku práce čelila „tlaku“ na to, aby naděje na vyšší odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění, které vyvolal systém nového občanského zákoníku a na něj navázaná Metodika Nejvyššího soudu, byly přeneseny i do oblasti působnosti zákoníku práce cestou subsidiární aplikace občanského zákoníku na odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání. „Ne“ těmto úvahám vyjádřil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. 21 Cdo 4556/2016, byť se vztahoval toliko k náhradě za bolest.

Z rozsudku NS sp. zn. 21 Cdo 4556/2016

Způsob uvažování a právní argumentace Nejvyššího soudu vyplývají z odůvodnění rozsudku. V něm Nejvyšší soud řešil právní otázku, které právní předpisy se vztahují na poskytování náhrady za bolest způsobenou pracovním úrazem (nemocí z povolání), ke kterému došlo poté, co dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen „občanský zákoník“ nebo „o. z.“). S názorem, že na odškodnění této újmy na zdraví je nutné subsidiárně aplikovat ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, Nejvyšší soud nesouhlasil. Níže uvádíme citace z odůvodnění tohoto závěru:

• Do doby nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, byla výše náhrady za bolest (a náhrady za ztížení společenského uplatnění), jako jednoho z dílčích nároků z práva na náhradu škody na zdraví, upravena vyhláškou č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb., kterou se mění vyhláška č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška č. 440/2001 Sb.“), a to jak pro případy bolesti vzniklé následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání [srov. § 369 odst. 1 písm. b) a § 372 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce], tak pro případy bolesti vzniklé v souvislosti s poškozením zdraví, za které škůdce odpovídal podle občanskoprávních předpisů (srov. § 444 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013).
• Ustanovením § 3080 body 237 a 238 o. z. byla vyhláška č. 440/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2014 zrušena, neboť nová občanskoprávní úprava opustila dosavadní způsob odškodňování újmy na zdraví, podle kterého se náhrada nemajetkové újmy na zdraví (její výše) určovala na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku podle sazeb upravených zrušenou vyhláškou, a nadále stanoví, že při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy, že vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění, a že nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti (srov. § 2958 o. z.).
• Uvedená zákonná dikce byla následně rozvedena „doporučujícím materiálem“ nazvaným „Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku)“ a uveřejněným pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014 (ve znění redakční opravy uveřejněné tamtéž v č. 1/2015).
• Nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se občanskoprávní a pracovněprávní úprava odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění rozštěpila, neboť provedenou rekodifikací soukromého práva zůstalo nedotčeno ustanovení § 394 odst. 2 zák. práce, které stanovilo, že do doby nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění se postupuje podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb. Důvodem byla skutečnost, že v případě odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání se jedná o náhradu škody v podobě újmy na zdraví, ke které došlo při výkonu závislé práce (srov. § 2 a 3 zák. práce), a že právní vztahy vznikající při jejím výkonu (individuální pracovněprávní vztahy) jsou předmětem zvláštní úpravy obsažené v zákoníku práce [srov. § 1 písm. a) zák. práce].
• Zákoník práce poskytuje zvláštní ochranu postavení zaměstnance, který je v pracovněprávním vztahu slabší stranou, a proto je nutné postupovat podle zvláštní právní úpravy v něm obsažené [srov. ustanovení § 1a odst. 1 písm. a) zák. práce, které zakotvuje zvláštní zákonnou ochranu postavení zaměstnance jako jednu ze základních zásad pracovněprávních vztahů]. Tomu odpovídá i ustanovení § 2401 odst. 1 o. z., z něhož vyplývá přednost použití zákoníku práce před občanským zákoníkem na práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele z pracovněprávních vztahů. Občanským zákoníkem se pracovněprávní vztahy řídí jen tehdy, nelze-li použít zákoník práce, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů (srov. § 4 zák. práce).
• Nelze souhlasit s argumentací dovolatele, podle které odkaz na vyhlášku č. 440/2001 Sb. v ustanovení § 394 odst. 2 zák. práce je „legislativní chybou“. Vzhledem k tomu, že ode dne přijetí zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, byl zákoník práce několikrát novelizován a že novela provedená zákonem č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, přímo promítala změny provedené občanským zákoníkem do pracovněprávní úpravy, je nutno dovodit, že ponechání ustanovení § 394 odst. 2 zák. práce v platnosti bylo vyjádřením vůle zákonodárce zachovat (byť na dobu omezenou dnem nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění) pro oblast pracovněprávních vztahů účinnost vyhlášky č. 440/2001 Sb.
• V této souvislosti lze souhlasit s úvahou soudu prvního stupně, že se jedná o obdobnou situaci jako v případě ustanovení § 365 odst. 1 zák. práce, které rovněž ukládá použití formálně zrušeného ustanovení § 205d zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č. 231/1992 Sb., zákona č. 74/1994 Sb. a zákona č. 220/2000 Sb. do dne nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění zaměstnanců.
• Rozchod občanskoprávní a pracovněprávní úpravy odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění potvrdil i následný vývoj právní úpravy od 1. 10. 2015, kdy ustanovení § 394 odst. 2 zák. práce umožňující pro oblast pracovněprávních vztahů použití zrušené vyhlášky č. 440/2001 Sb. do doby nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění bylo spolu se zákonem č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, zrušeno (dnem 1. 10. 2015, kdy nabyl účinnosti zákon č. 205/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, a zrušují nebo mění některé další zákony). Na základě zákonného zmocnění obsaženého v ustanovení § 271c odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 10. 2015 bylo s účinností od 26. 10. 2015 vydáno nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (dále jen „nařízení vlády č. 276/2015 Sb.“), které v pracovněprávních vztazích zachovává bodový systém výpočtu náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění. Podle tohoto nařízení vlády se stanoví náhrada za bolest nebo náhrada za ztížení společenského uplatnění nejen v případě újmy na zdraví, která vznikla po jeho účinnosti, ale i tehdy, byla-li bolest nebo ztížení společenského uplatnění způsobena přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení a nebyl-li přede dnem nabytí jeho účinnosti vydán lékařský posudek k odškodnění bolesti nebo ztížení společenského uplatnění (§ 10 nařízení vlády č. 276/2015 Sb.).
• Z uvedeného vyplývá, že subsidiární použití ustanovení § 2958 o. z. a z něj vycházející metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví na pracovněprávní vztahy nepřipadá v úvahu. V této souvislosti je navíc třeba zdůraznit, že zákoník práce obsahuje komplexní pracovněprávní úpravu náhrady škody (část jedenáctá, § 248 až § 275 a část čtrnáctá, hlava I, díl 1, § 365 až § 393), která má kogentní povahu (srov. nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., bod 203), a nelze se proto od ní odchýlit.
• Přisvědčit nelze ani argumentaci dovolatele, podle které nutnost použití „příslušných ustanovení“ zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, namísto ustanovení § 394 odst. 2 zák. práce vyplývá z přechodného ustanovení § 3029 odst. 1 o. z. (podle kterého dovolávají-li se právní předpisy ustanovení, která se tímto zákonem zrušují, vstupují na jejich místo jim odpovídající ustanovení tohoto zákona), neboť v takovém případě by se jednalo nikoliv o subsidiární, ale o nepřípustné přímé použití občanského zákoníku na pracovněprávní vztahy. Přechodná ustanovení občanského zákoníku se na zákoník práce nevztahují; v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva byla přechodná ustanovení pro zákoník práce učiněna součástí tzv. harmonizační novely provedené zákonem č. 303/2013 Sb. Rozdílnost právní úpravy odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění v zákoníku práce od úpravy obsažené v občanském zákoníku, která je důsledkem relativní samostatnosti pracovního práva vůči občanskému právu, je odůvodněna - jak správně dovodil odvolací soud - odlišností pracovněprávních vztahů od vztahů občanskoprávních, danou povahou závislé práce.
• V použití vyhlášky č. 440/2001 Sb. na poskytování náhrady za bolest v pracovněprávních vztazích v době od 1. 1. 2014, které vede ke stanovení náhrady v odlišné (nižší) výši, než ve které by byla stanovena v občanskoprávních vztazích podle ustanovení § 2958 o. z., proto nelze spatřovat dovolatelem namítaný rozpor s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, na nichž spočívá soukromé právo (§ 3 odst. 3 a § 10 odst. 2 o. z.). Ze stejného důvodu nelze uvažovat ani o porušení ústavního principu rovnosti před zákonem, resp. o diskriminaci zaměstnanců při odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Zaměstnanci totiž ani nejsou jedinými osobami vykonávajícími závislou práci (jinou obdobnou činnost), na které se v době od 1. 1. 2014 vztahuje úprava zákoníku práce o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění při poškození zdraví utrpěném při výkonu takové práce (jiné obdobné činnosti) a vyhláška č. 440/2001 Sb. (od 26. 10. 2015 nařízení vlády č. 276/2015 Sb.). Podle této právní úpravy se postupuje též u úředníků územních samosprávných celků (§ 1 odst. 2 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2014), soudců [§ 84 odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění účinném od 1. 1. 2014], státních zástupců (§ 18 odst. 6 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění účinném od 1. 1. 2014) a od 1. 1. 2015 i u státních zaměstnanců (§ 124 odst. 1 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě). Vyhláška č. 440/2001 se v době od 1. 1. 2014 vztahovala též na poskytování náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění vojákům z povolání (§ 119 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění účinném od 1. 1. 2014) a příslušníkům bezpečnostních sborů (§ 104 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění účinném od 1. 1. 2014); vyhláška č. 440/2001 Sb. byla pro vojáky z povolání následně nahrazena vyhláškou č. 346/2015 Sb., o postupu při určování výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění vojáků, a pro příslušníky bezpečnostních sborů vyhláškou č. 277/2015 Sb., o postupu při určování výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění příslušníků bezpečnostních sborů.
• Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že při stanovení náhrady za bolest způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem (nemocí z povolání), ke kterému došlo poté, co dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se až do 30. 9. 2015 postupuje (s výjimkou případů, na které se vztahuje ustanovení § 10 nařízení vlády č. 276/2015 Sb.) podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb.

Z odůvodnění odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu citujeme tak obsáhle z toho důvodu, že dokumentuje uvažování Nejvyššího soudu k velmi citlivé otázce možné, resp. nemožné subsidiární aplikace ustanovení občanského zákoníku na náhradu nemateriálních újem při poškození (ublížení) na zdraví zaměstnance v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. V zájmu korektní reference o této sporné otázce budiž zmíněn opačně vyznívají nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3122/15, obsahující silnou kritiku bodového systému odškodnění nemajetkových újem na zdraví podle podzákonného právního předpisu pro účely aplikace zákoníku práce. Tuto kritiku Ústavního soudu lze vztáhnout i na nařízení vlády č. 276/2015 Sb., byť není výslovně vztažena i na toto nařízení vlády.

Vyšší a lepší odškodnění?

Existuje jistě celá řada odborníků, kteří „tlačí“ svými názory a doporučeními aplikaci zákoníku práce do možnosti subsidiárního používání občanského zákoníku i v otázkách náhrady škody zaměstnancům při pracovních úrazech a nemocech z povolání, a to pod líbivými hesly vyššího a lepšího odškodnění. Pominu-li skutečnost, že takové názory vycházejí podle mého názoru z mylného chápání subsidiarity používání občanského zákoníku na oblast náhrady škody na zdraví upravenou v zákoníku práce, pak jsem toho názoru, že platný zákoník práce i při aplikaci „bodového systému“ umožňuje spravedlivé a přiměřené odškodnění i za nemateriální újmy typu bolest a ztížení společenského uplatnění při újmě na zdraví, včetně využití oprávnění soudu základní odškodnění zvýšit s využitím ustanovení § 271s zákoníku práce. Nejvyšší soud v případě „nemateriálních újem“, jejichž právní základ i výše odškodnění se posuzují podle starého občanského zákoníku a podle zrušené vyhlášky č. 440/2001 Sb., obhajuje možnost dospět k přiměřenému odškodnění za nemateriální újmy tohoto druhu i cestou aplikace vyhlášky č. 440/2001 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017 sp. zn. 25 Cdo 1965/2016).

V oblasti nemateriální újmy při odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání přesto spatřuji jeden významný deficit: tím je nepružná a relativně rigidní úprava jednorázového odškodnění pozůstalých po zaměstnancích, kteří zemřeli na následky pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (§ 271i zákoníku práce). Okruh oprávněných osob je poměrně úzký (manžel, registrovaný partner, nezaopatřené dítě, rodiče, žijící se zemřelým ve společné domácnosti), základní částka 240 tis. Kč je zastaralá. V kompetenci soudu je sice oprávnění základní náhradu přiměřeně zvýšit (§ 271s zákoníku práce), což však nutí pozůstalé chodit k soudu a podrobit se sekundární traumatizaci z projednávání zmařeného soužití s jejich zemřelým blízkým. Judikatura Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 21 Cdo 1084/2009 a sp. zn. 21 Cdo 1161/2014) se staví k podpůrnému používání občanského zákoníku v případech tohoto druhu negativně. Přístup Nejvyššího soudu k této problematice aproboval jako ústavně nekolidující i Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. II. ÚS 353/16.

Právo zákonné pojišťovny přehodnocovat rozhodnutí zaměstnavatele

Zaměstnavatele poměrně často „zlobí“, když zákonná pojišťovna odmítá uznat určitou událost za pracovní úraz. Buď proto, že neuznává, že k úrazu došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, anebo proto, že chybí znak poškození zdraví z úrazové příčiny. Pokud jde o zpochybňování toho, zda k úrazu došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (např. při teambuildingových aktivitách, na pracovních cestách, při domnělém překročení rámce pracovních povinností zaměstnancem), v těchto případech by podle mého názoru pojišťovna měla respektovat právní posouzení zaměstnavatele, zda k úrazu došlo vskutku při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním ve smyslu § 273 a § 274 zákoníku práce, ledaže by šlo o zjevně právně nesprávné posouzení, anebo o skutkový spor o to, při jaké činnosti vlastně utrpěl zaměstnanec pracovní úraz.

Složitější jsou případy, kdy existují důvodné pochybnosti, zda došlo k újmě na zdraví z úrazové příčiny, anebo zda jde jen o „neodškodnitelné“ zhoršení obecného zdravotního stavu v důsledku běžného výkonu práce (tzv. bolavá záda z výkonu práce). V případech tohoto druhu pojišťovny obvykle požadují souhlas postiženého zaměstnance pověřenému lékaři pojišťovny pro přístup do jeho zdravotnické dokumentace. Takový souhlas zaměstnanec dát sice nemusí, není povinen, musí však počítat s tím, že bez prověření případu z medicínských hledisek pojišťovna pojistné plnění neposkytne. O nezávislosti a nestrannosti lékařů ve službách pojišťoven mají poškození zaměstnanci pochopitelnou pochybnost. To je staví do nutnosti alternativní reakce, že když souhlas se zpřístupněním svojí zdravotnické dokumentace pro lékaře pojišťovny nedají, musejí si pak sami vyžádat od soudního znalce v příslušném oboru tzv. mimosoudní znalecký posudek a jím pak argumentovat ve prospěch oprávněnosti nároků na odškodnění pracovního úrazu (nemoci z povolání).

Takový postup je pro poškozeného zaměstnance výhodnější. Vyzní-li jím vyžádaný tzv. mimosoudní znalecký posudek pro něj nepříznivě, navozuje mu to otázku, zda se vůbec má pustit do soudního sporu o odškodnění pracovního úrazu a riskovat nejen „nevýhru“, ale také náhradu nákladů úspěšnému zaměstnavateli. Jestliže pro něj vyjde mimosoudní znalecký posudek příznivě, má pro soudní spor o odškodnění pracovního úrazu výhodnější procesní pozici, protože se odpovědný zaměstnavatel a pojišťovna musejí bránit argumentací a dokazováním, že znalecký posudek od postiženého je věcně nesprávný.

Spor o „krácení“ odškodnění (§ 270 zákoníku práce)

Velmi citlivou a často spornou otázkou ve vztazích mezi poškozeným zaměstnancem, odpovědným zaměstnavatelem a pojišťovnou je spor o „krácení“ odškodnění, tj. o to, zda vůbec a v jakém rozsahu snížit poškozenému odškodnění z důvodu porušení bezpečnostních předpisů, pokynů, opilosti nebo hazardního jednání z jeho strany (§ 270 zákoníku práce). Na to, zda odškodnění krátit a v jakém rozsahu, může mít oproti názoru zaměstnance, popř. zaměstnavatele, pojišťovna přísnější pohled (mělo by se krátit více), anebo i mírnější pohled (pojišťovna by akceptovala i mírnější krácení odškodnění).

Jak tedy řešit situaci, kdy zákonná úrazová pojišťovna požaduje po odpovědném zaměstnavateli přísnější krácení odškodnění, než jaké stanovil sám odpovědný zaměstnavatel, a to i případně po dohodě s poškozeným zaměstnancem a po projednání s odborovým orgánem. Pokud nedojde po jednání k dohodě mezi odpovědným zaměstnavatelem a zákonnou úrazovou pojišťovnou o přiměřeném krácení odškodnění, zaměstnavatel bude zpravidla respektovat rozsah krácení odškodnění, který považuje za přiměřený sama zákonná úrazová pojišťovna oproti mírnějšímu postoji odpovědného zaměstnavatele. Pokud je však zaměstnavatel pevně přesvědčen o tom, že jím stanovený rozsah krácení odškodnění je přiměřený, může v tomto rozsahu příslušné náhrady sám zaměstnanci vyplatit a následně vyvolat soudní spor s pojišťovnou o refundaci vyplaceného odškodnění.

Jestliže není postižený zaměstnanec srozuměn s rozsahem krácení odškodnění, nezbývá mu nic jiného než vyvolat soudní spor se zaměstnavatelem (nikoliv přímo s pojišťovnou jako se žalovaným subjektem) o odškodnění pracovního úrazu. Tento problém se vyskytuje i při odškodňování smrtelných pracovních úrazů. Poškozený zaměstnanec nebo pozůstalí po něm musí žalovat svého odpovědného zaměstnavatele, i když by třeba jeho zaměstnavatel akceptoval mírnější krácení odškodnění oproti názoru pojišťovny. Zaměstnanec nebo pozůstalí po něm nemohou o odškodnění pracovního úrazu (nemoci z povolání) žalovat přímo zákonnou úrazovou pojišťovnu, příslušnou pro odpovědného zaměstnavatele. V opačných případech, kdy by pojišťovna nebyla při posuzování krácení odškodnění tak přísná jako odpovědný zaměstnavatel, pojišťovna jeho postoj jako jejího pojištěnce nepřehodnocuje a nezmírňuje, respektuje ho, současně však obranu proti žalobě zaměstnance o vyšší odškodnění zpravidla ponechává na samotném zaměstnavateli, tedy nechává na něm, aby si svůj postoj obhájil před soudem on sám.

Doba trvání pracovní neschopnosti na následky pracovního úrazu nebo nemoci z povolání

V poslední době obě pojišťovny velmi hlídají, aby systém zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatelů nebyl zneužíván dlouhým a neodůvodněným „maroděním“ zaměstnance, který má k nemocenskému pobíranému od příslušné správy sociálního zabezpečení nárok na doplatek do průměrného výdělku od pojišťovny. Požadují, aby se na tiskopisech pojišťovny ošetřující lékař, který uznal postiženému zaměstnanci pracovní neschopnost, výslovně vyjádřil, zda pracovní neschopnost vznikla a stále dosud trvá na následky pracovního úrazu. Někteří lékaři se vystavení takového potvrzení brání, poukazují na skutečnost, že žádný právní předpis jim vystavování takového potvrzení jako právní povinnost neukládá, případně se potvrzení požadované zprávy o zdravotním stavu vyhýbají, protože o příčinné souvislosti mají pochybnosti a nechtějí vstupovat do rizika odpovědnosti za věcnou správnost takového potvrzení či nechtějí svému pacientovi „říci do očí“, že už není v pracovní neschopnosti pro pracovní úraz nebo nemoc z povolání.

Předpisy o nemocenském pojištění přitom počítají s povinností ošetřujícího lékaře sdělit pojištěnci zásadní změnu diagnózy jeho pracovní neschopnosti [viz § 61 písm. n) zákona o nemocenském pojištění]. Zaměstnavatel se ovšem o změně příčiny pracovní neschopnosti postiženého zaměstnance dozvědět nemusí, protože jemu se diagnóza (včetně změněné diagnózy) pracovní neschopnosti nesděluje a zaměstnanec informační povinnost vůči zaměstnavateli o změně diagnózy jeho pracovní neschopnosti nemá.

V jaké výši započítávat nezaměstnanému poškozenému zaměstnanci minimální mzdu jako fiktivní výdělek

Jak známo, zejména v posledních dvou letech se minimální mzda poměrně razantně zvýšila v roce 2017 a pro rok 2018, zároveň byla zrušena zvýhodněná sazba minimální mzdy pro poživatele invalidního důchodu. U dlouhodobě nezaměstnaných, kteří jsou registrováni u úřadu práce, vzniká otázka, zda jim jejich rentu vždy snížit s každoročním zvyšováním minimální mzdy, anebo zda respektovat výši minimální mzdy, která platila v době vzniku nezaměstnanosti poškozeného a tuto původní započitatelnou výši minimální mzdy v průběhu doby trvání nároku na rentu v době nezaměstnanosti neměnit.

Tento problém vyvstal v plné ostrosti díky tomu, že procentuální valorizační zvyšování průměrného výdělku před vznikem škody ani zdaleka nepokrývá zvyšování minimální mzdy, nejvíce pak u těch poškozených zaměstnanců s nižšími průměrnými výdělky před vznikem škody. Pojišťovna Kooperativa započitatelnou výši minimální mzdy nezvyšuje, Česká pojišťovna, a.s., ano. V Poslanecké sněmovně je projednávána dílčí novela zákoníku práce, která by měla výslovně legislativně podchytit zásadám zákoníku práce lépe odpovídající postup pojišťovny Kooperativa.

Soudní rozhodnutí k této problematice nejsou jednotná, případ ještě nerozhodoval Nejvyšší soud. Pokud navržená novela zákoníku práce legislativním procesem úspěšně projde (přímou zpětnou účinnost nebude ani nemůže mít), navodí to právní otázku případného doplatku na rentě za dobu před nabytím účinnosti novely zákoníku práce na základě soudního rozhodnutí. Doplatku by bylo možné se domáhat za období tří let nazpět s ohledem na tříletou promlčecí lhůtu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. 25 Cdo 46172014).

Odškodnění za zhoršení ztížení společenského uplatnění

Podle § 7 odst. 3 nařízení vlády č. 276/2015 Sb. je umožněno odškodnění za zhoršení ztížení společenského uplatnění, k němuž dochází u některých nemocí z povolání. Poškození zaměstnanci si nechávají u příslušných středisek nemocí z povolání tzv. přebodovat ZSU z jejich nemoci z povolání podle aktuálních sazeb a hodnoty jednoho bodu 250 Kč. Podle § 7 odst. 3 nařízení vlády č. 276/2015 Sb. platí, že pokud bylo již dříve ohodnoceno ztížení společenského uplatnění a poté nastalo zhoršení trvalých následků poškození zdraví, provede se nové ohodnocení ztížení společenského uplatnění. Podle § 7 odst. 4 se při stanovení výše náhrady ztížení společenského uplatnění v případě podle odstavce 3 z nově určeného bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění odečte výše bodového ohodnocení dříve přiznaná. Důvodová zpráva k návrhu nařízení vlády k tomu vysvětluje, že „dále se vymezuje postup v případě, kdy je potřebné pro další zhoršení následků poškození zdraví provést znovu bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění.“

Oproti stávající právní úpravě se mění postup lékaře při stanovení bodového ohodnocení v případě dalšího zhoršení ztížení společenského uplatnění. Opouští se postup s tzv. dobodováním. Skutečnost, že lékař při zhoršení ztížení společenského uplatnění bude hodnotit aktuální stav komplexně, tzn., nebude provádět dobodování, vyplývá z toho, že ošetřující lékaři poškozeného se mohou v průběhu doby změnit a nemusí mít k dispozici předchozí posudek s bodovým ohodnocením ztížení společenského uplatnění. Ani poškozený nemá zákonem stanovenou povinnost k novému lékařskému hodnocení předložit předchozí posudek o ohodnocení ztížení společenského uplatnění. Proto se zakotvuje princip aktuálního a komplexního hodnocení.

Dále se zakotvuje postup pro poskytnutí náhrady za ztížení společenského uplatnění v případech, kdy dřívější ztížení společenského uplatnění nastalé v důsledku poškození zdraví bylo již odškodněno a poté nastalo zhoršení tohoto původně stanoveného ztížení společenského uplatnění. V takovém případě se odškodňuje jen nastalé zhoršení ztížení společenského uplatnění. Náhrada za zhoršení ztížení společenského uplatnění se stanoví ve výši rozdílu mezi nově stanoveným bodovým ohodnocením a předchozím bodovým ohodnocením ztížení společenského uplatnění násobeným hodnotou jednoho bodu. Striktně podle litery ustanovení § 7 odst. 3 nařízení vlády č. 276/2015 Sb. postupuje pojišťovna Kooperativa, tedy od aktuálního bodového ohodnocení ZSÚ odečítá dřívější bodové ohodnocení podle předchozích ohodnocovacích vyhlášek. Jinak, podle mého názoru spíše s ohledem na smysl a účel tohoto ustanovení, postupuje Česká pojišťovna, a.s. Aktuální ohodnocení vyjadřuje tíži onemocnění např. v rámci rozpěťové položky ohodnocení ZSU, přiřazené k posuzovanému onemocnění, rovněž tak předchozí ohodnocení podle dřívějších předpisů vyjadřovalo tíži onemocnění. Odškodňuje se jen rozdíl takto pojatého zhoršení ZSU. Rozhodnutí Nejvyššího soudu k této sporné otázce aplikace § 7 odst. 3 nařízení vlády č. 276/2015 Sb. (zatím) k dispozici není.

Posouzení výdělku poškozeného zaměstnance ze SVČ

Nejvyšší soud přijal zásadní rozhodnutí k právní otázce, jaký výdělek má být započítáván osobě poškozené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, která se stane osobou samostatně výdělečně činnou. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2378/2014, výdělkem zaměstnance, který vykonává podnikatelskou nebo jinou samostatnou výdělečnou činnost, po zjištění nemoci z povolání pro účely stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity příslušející tomuto zaměstnanci může být jen výdělek jím skutečně dosahovaný, popř. stanovený s přihlédnutím k částkám, které si bez vážných důvodů opomenul vydělat, nikoliv však minimální započitatelný příjem z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti stanovený v § 8 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, pro účely určení životního a existenčního minima, kterého tento zaměstnanec nedosahuje. Pokud je však skutečný příjem osoby samostatně výdělečně činné ke zdanění nižší než aktuální sazba minimální mzdy, započítává se jí jako fiktivní příjem minimální mzda.

Náhrada nákladů na mimosoudní a soudní projednávání odškodnění pracovního úrazu (nemoci z povolání)

Právní úprava náhrady nákladů zaměstnavatelů na mimosoudní nebo i soudní projednávání případů odškodnění pracovního úrazu (nemoci z povolání) je obsažena v ustanovení § 3 vyhlášky č. 125/1993 Sb., podle něhož pojišťovna nahradí náklady soudního nebo mimosoudního projednávání vedeného v souvislosti se škodnou událostí, pokud se k jejich úhradě písemně zavázala. Tuto právní úpravu považuji za nedostatečnou a problematickou: zákonné pojištění by mělo pokrývat všechny náklady zaměstnavatelů na posuzování a likvidaci nároků zaměstnanců na odškodnění pracovního úrazu (nemoci z povolání). Ústavní soud platnost této zásady potvrdil nálezem sp. zn. III. ÚS 101/05 ze dne 26. 8. 2010 pro případ soudního projednávání případu odškodnění pracovního úrazu. Ve prospěch úhrady nákladů zaměstnanci na právní služby advokáta, kterého si postižený musel najmout pro právní podporu při uplatňování nároků na odškodnění, ze strany zaměstnavatele a nepřímo pak i pojišťovnou se vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 630/2016.

Právní předpisy citované v článku (předpisy jsou vždy citovány ve znění pozdějších předpisů, pokud není výslovně uvedeno jinak)

• zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce
• zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
• nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání
• zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů
• zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů
• zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství
• zákon č. 234/2014 Sb., o státní službě
• vyhláška č. 346/2015 Sb., o postupu při určování výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění vojáků
• vyhláška č. 277/2015 Sb., o postupu při určování výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění příslušníků bezpečnostních sborů
• zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu
• vyhláška č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání