Nejsou tomu ani dva měsíce, co bylo na stránkách tohoto časopisu pojednáno o rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajícím se zpřísněné odpovědnosti zaměstnance za schodek na hodnotách svěřených mu k vyúčtování ve smyslu ustanovení § 252 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. V něm se dovolací soud zabýval konkrétně otázkou, zdali je pro vznik takové odpovědnosti zaměstnance za schodek nezbytné, aby hodnoty jemu svěřené byly ve vlastnictví zaměstnavatele, se kterým uzavřel za tímto účelem dohodu o odpovědnosti.
Aby toho nebylo málo, máme tu další rozsudek vztahující se ke stejné právní úpravě. Tentokrát se Nejvyšší soud vyjádřil k tomu, jestli hodnotami svěřenými zaměstnanci k vyúčtování může být i zboží, které je vyskládáno na regálech samoobslužné prodejny, a je tak volně přístupné zákazníkům, a jestli lze ke zjištění schodku na svěřených hodnotách použít i způsob označovaný jako "kontrola korunou" (zjednodušeně řečeno jde o způsob evidence zboží v celkovém peněžním vyjádření, tedy v prodejních cenách, které platí zákazník, aby se na konci kontrolovaného období shodovaly tržby z nákupu zboží s rozdílem mezi jeho počátečním a konečným skladovým stavem). Konkrétní argumenty dovolacího soudu lze dohledat v jeho rozsudku ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 21 Cdo 492/2019.
Popis případu
Zaměstnavatel uzavřel se zaměstnanci dohody o společné odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených jim k vyúčtování (dohody o společné odpovědnosti za svěřené předměty), a to konkrétně na zboží v samoobslužné prodejně. Zaměstnavatel následně zjistil, že na uvedených hodnotách vznikl schodek, proto podle ustanovení § 260 zákoníku práce požadoval po zaměstnancích soudní žalobou, aby mu schodek uhradili.
Zaměstnanci namítali, že pro vznik jejich odpovědnosti za schodek nebyla - bez ohledu na uzavření dohod o společné odpovědnosti - splněna podmínka jejich osobní dispozice se svěřenými hodnotami (ke zboží měli přístup i zákazníci) a že při zjišťování schodku nemůže zaměstnavatel postupovat tzv. kontrolou korunou (protože z tohoto způsobu není patrné, na kterých konkrétních hodnotách schodek vznikl).
Soudy nižších stupňů daly za pravdu zaměstnavateli. Podle nich se výraz "možnost osobně disponovat" uvedený v ustanovení § 252 odst. 1 zákoníku práce nevyčerpává pouze variantou, kdy odpovědný zaměstnanec vyloučí jiné osoby z nakládání se zbožím (např. jeho uzamčením do vitríny), ale i variantou, kdy je zboží přístupné tak, aby si zákazník sám mohl vybrat a sám se obsloužit pod dohledem odpovědného zaměstnance. Je zjevné, že taková varianta musí být pro zaměstnance nesrovnatelně náročnější. V takovém případě by pak bylo pochopitelné, pokud by se zaměstnanec písemně (ve smyslu ustanovení § 253 odst. 1 zákoníku práce) domáhal vytvoření potřebných podmínek pro dohled nad zbožím, aby se pak při nedostatku nápravy bránil zmíněné odpovědnosti odstoupením od dohody. Žalující zaměstnanci ale neprokázali existenci liberačních důvodů ve smyslu ustanovení § 252 odst. 5 zákoníku práce. Kontrolu korunou považovaly soudy za zcela průkazný a správný způsob zjištění schodku. O dovolání zaměstnanců pak musel rozhodnout Nejvyšší soud.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu
Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách přejímá zaměstnanec na základě písemné dohody o odpovědnosti, která musí obsahovat závazek zaměstnance převzít odpovědnost za hodnoty, které mu zaměstnavatel svěří a které je zaměstnanec povinen vyúčtovat (přesné vymezení hodnot, za které zaměstnanec převzal "hmotnou" odpovědnost, zde není nutné). Zákoník práce v ustanovení § 252 odst. 1 formou demonstrativního výčtu uvádí hodnoty, kterých se má odpovědnost za schodek týkat. Jsou to hotovosti, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem oběhu nebo obratu. Jde-li o vydávání cenin a přijímání peněz za tyto ceniny, může se týkat zvýšená odpovědnost například zaměstnanců ve spojích, prodavačů losů nebo vstupenek do divadel, kin či na jiné kulturní akce, zaměstnanců, jimž jsou za účelem plnění pracovních povinností poskytovány poukázky na pohonné hmoty, nebo také zaměstnanců, kterým je svěřena tzv. tankovací karta. Oproti tomu z okruhu těchto hodnot jsou vyloučeny kupříkladu motorová vozidla nebo předměty, jimiž je vybavena prodejna či kancelář, protože nejde o věci určené k oběhu nebo obratu.
Smyslem tohoto druhu odpovědnosti je - důsledně vzato - zvýraznit povinnost zaměstnanců řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [srov. § 301 písm. d) zákoníku práce] a na straně druhé prohloubit ochranu majetku zaměstnavatele, jehož užívá při své podnikatelské činnosti. Jestliže by totiž byl zaměstnavatel pro případ schodku (kdy je inventarizací zjištěno, že hodnoty zkrátka chybí) odkázán toliko na úpravu obecné povinnosti nahradit škodu podle ustanovení § 250 zákoníku práce, znamenalo by to, že by se vzhledem ke stanoveným předpokladům této odpovědnosti reparace zjištěné škody nikdy nedomohl.
Zboží, které je umístěno na prodejně, je z povahy věci určeno k obratu nebo k oběhu bez ohledu na to, ve které části prodejny je umístěno; zaměstnanec neztrácí možnost osobní dispozice se zbožím jen z toho důvodu, že je "vyskládáno v regálech samoobslužné prodejny, kde je volně přístupné zákazníkům". Opačný názor by znamenal, že aby byla zachována možnost osobní dispozice zaměstnanců se svěřenými hodnotami, bylo by třeba zboží důsledně uchovávat mimo přístup zákazníků a tím je z oběhu či obratu prakticky vyloučit, a jestliže by mělo být vystaveno v regálech, bylo by - tak řečeno - "k volnému odběru", kde by škodu vzniklou ztrátou či odcizením nesl podnikatel ze svého.
Žalující zaměstnanci zaměňují otázku, které hodnoty jsou hodnotami svěřenými k vyúčtování a které tedy mohou být předmětem dohody o odpovědnosti, s otázkou zproštění se odpovědnosti ve smyslu ustanovení § 252 odst. 5 téhož právního předpisu. Aby totiž zaměstnanec mohl řádně hospodařit s hodnotami svěřenými zaměstnavatelem, musí mu zaměstnavatel kromě jiného vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů [srov. § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce], přičemž tato vzájemná vazba práv a povinností se týká i vytváření přiměřených pracovních podmínek k péči o hodnoty svěřené k vyúčtování. Zaměstnavatel je povinen tyto podmínky vytvářet bez ohledu na to, zda o to zaměstnanci formálně požádali, ať již písemně nebo ústně; písemná forma upozornění na závady v pracovních podmínkách může mít za následek možnost odstoupení od dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty za podmínek stanovených v § 253 odst. 1 zákoníku práce. V závislosti na závažnosti zjištěných závad v pracovních podmínkách, na tom, zda zaměstnanci na závady upozornili, anebo je nechávali bez povšimnutí a dovolávali se jich až ex post, lze potom uvážit, zda se zprostili povinnosti nahradit schodek zcela, nebo jen zčásti. Z uvedeného vyplývá, že soudy nepochybily, jestliže za hodnoty svěřené zaměstnanci k vyúčtování považovaly též "zboží, které je vyskládáno na regálech samoobslužné prodejny".
Kontrola, kterou se zjišťuje úplnost hodnot svěřených zaměstnanci, se provádí vyúčtováním, tj. srovnáním účetního stavu se skutečným stavem. Schodek ve smyslu ustanovení § 252 odst. 1 zákoníku práce, zjištěný touto kontrolou, pak vyjadřuje skutečnost, že chybí hodnoty, které se hmotně odpovědný zaměstnanec zavázal vyúčtovat. Schodek bývá zpravidla zjišťován inventarizací jako inventarizační rozdíl mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků zjištěných fyzickou inventurou. Zaměstnavatel též může jinými důkazními prostředky prokázat stav hodnot, které zaměstnanec převzal k vyúčtování, a skutečnost, že došlo ke škodě (schodku) na svěřených hodnotách. V obou případech, bez ohledu na to, jakým způsobem je schodek prokazován, z podstaty věci vyplývá, že schodek vyjadřuje skutečnost, že - i když není možné zjistit, kdy, popřípadě jakým způsobem schodek (manko) na svěřených hodnotách vznikl - hodnoty, které se hmotně odpovědný zaměstnanec zavázal vyúčtovat, chybí.
Namítají-li zaměstnanci, že při zjišťování schodku jako inventarizačního rozdílu mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků není zaměstnavatel schopen identifikovat, na kterých konkrétních hodnotách manko vzniklo, a že tak není prokázána skutečně vzniklá škoda, potom opomíjejí samotnou okolnost, že je-li zjištěn zákonem předepsaným způsobem schodek, znamená to samo o sobě zjištění, že došlo ke zmenšení majetku zaměstnavatele a vzniku skutečné škody. Z povahy samotné právní úpravy odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, vyplývá, že je založena na skutečnosti, že hodnoty, které se hmotně odpovědný zaměstnanec zavázal vyúčtovat, chybí, a že není objektivně možné zjistit, kdy, jakým způsobem, popřípadě na jakých hodnotách schodek na svěřených hodnotách vznikl. Jestliže by totiž zaměstnavatel byl "schopen identifikovat, na kterých konkrétních hodnotách manko vzniklo", nepřicházela by v úvahu zvláštní odpovědnost podle ustanovení § 252 zákoníku práce, ale byla by dána odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, pochopitelně za splnění podmínek upravených ustanovením § 250 zákoníku práce.