Okamžik uzavření dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty

Právní věta

Nic nebrání uzavření dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování (dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty) již v pracovní smlouvě bez ohledu na to, jak je dohodnut den nástupu do práce.

(z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2167/2019)

Předmět sporu

• Platnost dohody o odpovědnosti zaměstnance za svěřené hodnoty.
• Úhrada schodku na zaměstnanci svěřených hodnotách.

Právní úprava

• § 252 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů – odpovědnost zaměstnance za schodek na hodnotách svěřených mu zaměstnavatelem k vyúčtování

Skutkový stav (popis případu)

• Mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem došlo ve stejný den (16. 11. 2015) k uzavření pracovní smlouvy a dohody o odpovědnosti zaměstnance za svěřené hodnoty; den nástupu do práce jako den, ke kterému vzniká pracovní poměr, byl datován k pozdějšímu dni (18. 11. 2015).
• Inventurou byl zjištěn schodek na hodnotách svěřených zaměstnanci; zaměstnavatel požadoval po zaměstnanci částečnou úhradu tohoto schodku, k čemuž se ale zaměstnanec neměl; proto se zaplacení požadované částky domáhal zaměstnavatel soudní žalobou.

Argumenty zaměstnance (a soudů nižších stupňů)

• Dohoda o odpovědnosti za svěřené hodnoty není platná, neboť byla uzavřena dříve, než došlo ke vzniku pracovního poměru.
• Dohodu o odpovědnosti za svěřené hodnoty může uzavřít se zaměstnavatelem jen jeho zaměstnanec, tj. předpokladem platnosti této dohody je existence pracovněprávního vztahu (zde pracovního poměru); v tomto zákonném požadavku se projevuje ochranná funkce pracovního práva, která spočívá v tom, že zaměstnavatel nemůže platně po zaměstnanci požadovat převzetí zpřísněné odpovědnosti dříve, než vznikne pracovní poměr, tj. dříve, než mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem začnou působit práva a povinnosti vyplývající z pracovního poměru (z pracovní smlouvy, jakož i z interních předpisů zaměstnavatele), tj. nikoliv dříve, než zaměstnavatel zaměstnanci, který uzavřel dohodu o odpovědnosti, vytvoří předpoklady, aby o svěřené hodnoty nebo předměty mohl bez rizika pečovat a mohl řádně plnit své pracovní povinnosti bez ohrožení zdraví a majetku, a současně zaměstnavateli bude umožněna účinná kontrola plnění povinností zaměstnance.

Argumenty zaměstnavatele

• K platnému uzavření dohody o odpovědnosti podle ustanovení § 252 zákoníku práce zcela postačuje, pokud byl pracovní poměr založen platným uzavřením pracovní smlouvy, i když byl na základě dohody stran odložen vznik pracovního poměru k pozdějšímu dni (v důsledku svobodného sjednání dne nástupu do práce jako podstatné náležitosti pracovní smlouvy).
• Zaměstnavatel samozřejmě neuplatňuje nároky z dohody o odpovědnosti v období přede dnem nástupu zaměstnance do zaměstnání.

Z odůvodnění rozhodnutí soudu

• Podle ustanovení § 252 odst. 1 zákoníku práce: byla-li se zaměstnancem uzavřena dohoda o odpovědnosti za svěřené hodnoty, za které se považují hotovost, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem obratu nebo oběhu, s nimiž má zaměstnanec možnost osobně disponovat po celou dobu, po kterou mu byly svěřeny, odpovídá za schodek vzniklý na těchto hodnotách.
• Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách přejímá zaměstnanec na základě písemné dohody o odpovědnosti, která musí obsahovat závazek zaměstnance převzít odpovědnost za hodnoty, které mu zaměstnavatel svěří a které je zaměstnanec povinen vyúčtovat (přesné vymezení hodnot, za které zaměstnanec převzal odpovědnost, zde není nutné); podmínkou platnosti dohody o odpovědnosti je existence pracovněprávního vztahu mezi účastníky dohody.
• Závislá práce může být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními předpisy; základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr (§ 3 zákoníku práce); pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, není-li v zákoníku práce dále stanoveno jinak (§ 33 odst. 1 zákoníku práce); pracovní poměr vzniká dnem, který byl sjednán v pracovní smlouvě jako den nástupu do práce, nebo dnem, který byl uveden jako den jmenování na pracovní místo vedoucího zaměstnance (§ 36 zákoníku práce); nenastoupí-li zaměstnanec ve sjednaný den do práce, aniž mu v tom bránila překážka v práci, nebo se zaměstnavatel do týdne (§ 350a zákoníku práce) nedozví o této překážce, může zaměstnavatel od pracovní smlouvy odstoupit (§ 34 odst. 3 zákoníku práce).
• Zákoník práce rozlišuje mezi pojmem pracovněprávní vztah a pojmem pracovní poměr; pracovněprávní vztah je pojem obsahově širší než pojem pracovní poměr; každý pracovní poměr je tedy zároveň i pracovněprávním vztahem, avšak ne každý pracovněprávní vztah v sobě zahrnuje pracovní poměr; pakliže tedy zákoník práce rozlišuje „založení pracovního poměru“ (§ 33 odst. 1 zákoníku práce) a „vznik pracovního poměru“ (§ 36 zákoníku práce), má to svůj význam v tom, že založením pracovního poměru se již mezi účastníky zakládá pracovněprávní vztah, neboť pracovní poměr nemůže bez existence pracovněprávního vztahu samostatně existovat, a to bez ohledu na to, zda pracovní poměr zároveň i „vzniká“, či nikoliv.
• Jinak řečeno, okamžikem uzavření pracovní smlouvy či jiného právního jednání, s nímž zákon spojuje založení pracovního poměru, se vztahy mezi „zaměstnancem“ a „zaměstnavatelem“ řídí zákoníkem práce (srov. § 1 zákoníku práce); uvedené zřetelně vyplývá taktéž z ustanovení § 34 odst. 3 zákoníku práce, kdy překážka v práci na straně zaměstnance nastane právě v mezidobí mezi uzavřením pracovní smlouvy a dohodnutým dnem nástupu do práce; přesto se i na toto období vztahují ustanovení zákoníku práce a je tedy zřejmé, že i pro toto období zákoník práce počítá s tím, že mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem pracovněprávní vztah již existuje (je pracovní smlouvou založen); rozhodnutí nižších soudů nejsou správná, proto se ruší.