státy eu

V současné době je jedním z velmi diskutovaných témat souvisejících se situací na trhu práce v České republice, ale i v rámci Evropské Unie, problematika agenturního zaměstnávání, které je považováno za jednu z forem flexibilního zaměstnávání. Podstatným znakem této flexibilní a atypické formy zaměstnávání je dočasnost přidělení agenturního zaměstnance. Za závislou práci se podle § 307a zákoníku práce považují také případy, kdy agentura práce dočasně přiděluje svého zaměstnance k výkonu práce k jinému zaměstnavateli. Právě aspektem dočasnosti přidělení zaměstnance agentury práce k uživateli se budeme zabývat v následujícím článku, neboť současné znění zákoníku práce v komplexu provázanosti možností smluvních ujednání účastníků právních vztahů v tzv. agenturním zaměstnávání vyvolává legitimní otázky o vhodnosti současného pojetí znaku dočasnosti v českém národním právu.

Dobrý den, chtěla bych se informovat, zda jsou nějaká úskalí a jaká, když bychom zaměstnali na základě dohody o pracovní činnosti (zaměstnání malého rozsahu) občana EU (konkrétně Slovenská republika), který je zároveň studentem vysoké školy v ČR. Odměňován by byl hodinovou sazbou. V některých měsících je velmi pravděpodobné, že by jeho výdělky přesáhly výši rozhodného příjmu – aktuálně 3.500 Kč – a více. Jaké jsou povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele ve vztahu k zdravotním pojišťovnám v této věci? Student je nyní pojištěn u slovenské zdravotní pojišťovny. Děkuji.

Dne 1. 8. 2022 nabyl účinnosti zákon č. 217/2022 Sb., kterým se mění zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Tento zákon mimo jiné implementuje směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1057 ze dne 15. 7. 2020, kterou se stanoví zvláštní pravidla o vysílání řidičů v odvětví silniční dopravy, pokud jde o směrnice 96/71/ES a 2014/67/EU, a kterou se mění směrnice 2006/22/ES, pokud jde o požadavky na prosazování, a nařízení (EU) č. 1024/2012 (dále jen „směrnice 2020/1057“).

Pojmem „zaměstnání“ se v rámci dále uvedených nařízení Evropské unie rozumí každá činnost nebo obdobná situace, která je za takovou považována pro účely právních předpisů sociálního zabezpečení členského státu, v němž taková činnost nebo obdobná situace existuje. Výdělečně činnou osobou je pracovník, kdy se za pracovníka považuje zaměstnanec nebo osoba samostatně výdělečně činná. To znamená, že z hlediska výkonu výdělečné činnosti a související příslušnosti k pojištění je postavení zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné rovnocenné.

Evropská komise předložila dne 9. 12. 2021 návrh směrnice č. 2021/0414 (COD) o zlepšení pracovních podmínek při práci prostřednictvím platforem. Reaguje tím na aktuální trend na trhu práce, kdy podle současných odhadů působí v rámci EU přibližně 28 miliónů osob v prostředí digitálních pracovních platforem. Podle očekávání vzroste tento počet na 43 miliónů v roce 2025. Pozice „platformových pracovníků“ je přitom značně nejistá. Většinou mají postavení osob samostatně výdělečně činných, byť výkon jejich práce pro digitální platformu vykazuje znaky závislé práce. Komise si je vědoma, že stávající pracovněprávní legislativa nepokrývá výkon práce těchto pracovníků, a vypracovala návrh, jehož hlavní cílem je zlepšit pracovní podmínky osob vykonávajících práci prostřednictvím digitálních platforem tím, že jsou stanovena kritéria pro kvalifikaci jejich smluvního vztahu, dále je pak nově podpořena transparentnost, spravedlnost a odpovědnost při tzv. algoritmickém řízení práce prostřednictvím platformy.

V uplynulém roce jste se na stránkách Práce a mzdy mohli pravidelně setkávat s unikátním pracovněprávním seriálem „Vysílání zaměstnanců v rámci EU“, který si kladl za cíl být pomocnou rukou především pro české zaměstnavatele vysílající své pracovníky do jiných členských států Evropské unie, a to v souvislosti v novou evropskou úpravou, kterou přinesla směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „směrnice“).

Pohyb osob za účelem získání zaměstnání v jiném státě není jevem nijak mimořádným. Vstupem České republiky do Evropské unie k datu 1. 5. 2004 se výrazně zlepšily podmínky našich občanů pro volný pohyb v rámci unie, jakož i států Evropského hospodářského prostoru (Norsko, Island, Lichtenštejnsko) a Švýcarska.

Jak jsme se již dozvěděli v minulém čísle, na migrující výdělečně činné osoby se vždy vztahují právní předpisy pouze jednoho členského státu, a to proto, že se u migrujících pracovníků uplatňují koordinační nařízení EU. Tato zásada platí pro všechny osoby, na něž se vztahují nebo vztahovaly právní předpisy jednoho členského státu či více členských států, bez ohledu na počet takových států. I osoby, které jsou zaměstnány ve třech nebo i pěti členských státech, podléhají v určitém okamžiku v oblasti sociálního zabezpečení právním předpisům pouze jednoho členského státu.

V průběhu loňského roku bylo vysílání zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb v Evropě široce diskutovaným tématem. Může za to směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „Směrnice“), která novelizovala původní „vysílací“ směrnici (96/71/ES) a která členským státům EU nařídila transponovat předmětná ustanovení nejpozději do 30. července 2020. Jak se to konkrétním zemím povedlo?

V současné době je naprosto běžným jevem migrace zaměstnanců za prací do různých světových destinací. Někteří zaměstnanci vykonávají práci v cizině pro svého stálého zaměstnavatele v ČR, jiní nacházejí uplatnění u svých nových zaměstnavatelů v cizině. Volný pohyb osob na pracovním trhu však přináší i některé praktické otázky, a to zejména: kde osoba pracující v jiném členském státě platí pojistné na sociální zabezpečení, kde jí vznikají nároky na dávky, jaké má taková osoba či její zaměstnavatel povinnosti ve vztahu k cizozemským či tuzemským institucím aj. Specifické postavení mají zaměstnanci, kteří našli své pracovní uplatnění v zemích Evropské unie, ve státech Evropského hospodářského prostoru (tj. Norsko, Island, Lichtenštejnsko) či ve Švýcarsku, tzv. členských států). Následující texty přiblíží odpovědi na tyto a další otázky. Sociální ochrana těchto zaměstnanců se řídí tzv. koordinačními nařízeními.

V průběhu loňského roku bylo vysílání zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb v Evropě široce diskutovaným tématem. Může za to směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „Směrnice“), která novelizovala původní „vysílací“ směrnici (96/71/ES) a která členským státům EU nařídila transponovat předmětná ustanovení nejpozději do 30. července 2020. Jak se to konkrétním zemím povedlo?

V případě, že nakupujeme služby ve třetích zemích mimo EU například v Singapuru a jedna se konkrétně o vyvíjení software, vytváření grafiky apod., vystaví nám dodavatel fakturu s DPH a nebo bez? V případě, ze práce je vykonávaná v tomto případě Singapuru? Jak je to v případě, že práce se vykonává v USA - je v tom rozdíl oproti jiným zemím? Můžete, prosím, jednoduše, připadně na příkladech, vysvětlit, co se děje s DPH, jak směrem z EU, tak směrem do EU z ostatních zemí?  

Článek se věnuje problematice nového Evropského strategického rámce BOZP a jeho možné aplikační praxi.

V roce 2018 jste možná zaznamenali rozhodnutí Soudního dvora EU (SDEU) ve věci hasiče Rudyho Matzaka. Pracovní pohotovost tohoto dobrovolného hasiče z Belgie byla unijním soudem posouzena jako pracovní doba, a to především z důvodu, že do šibeničních 8 minut nejenže musel reagovat na výzvu zaměstnavatele, ale musel být již na své stanici. Letos na jaře se unijní soud ve dvou podobných případech opět zabýval otázkou, zda pracovní pohotovost „na zavolání“ (tedy ta, během které nemá zaměstnanec povinnost zůstat na pracovišti – tj. pracovní pohotovost i ve smyslu našeho zákoníku práce) představuje ve smyslu unijní směrnice (viz níže) dobu odpočinku, nebo pracovní dobu. Přitom velmi názorně ukázal, k čemu je nutno přihlížet a jaké okolnosti jsou naopak při tomto posuzování irelevantní.

Přijetím zákona č. 60/2014 Sb., účinného od 22. dubna 2014, byla do českého právního řádu zapracována směrnice Evropské unie o právech pacientů, na jejímž základě může pojištěnec vycestovat do jiného státu Evropské unie za poskytnutím ambulantní i lůžkové péče. Rovněž občan členského státu (viz dále) má nárok na konkrétně definovaný rozsah hrazené péče v České republice. V této souvislosti zaujímají klíčovou roli i dále uvedená koordinační nařízení Evropské unie, vymezující nároky osob při jejich pohybu v rámci „evropského prostoru“.

V průběhu loňského roku bylo vysílání zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb v Evropě široce diskutovaným tématem. Může za to směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „Směrnice“), která novelizovala původní „vysílací“ směrnici (96/71/ES) a která členským státům EU nařídila transponovat předmětná ustanovení nejpozději do 30. července 2020. Jak se to konkrétním zemím povedlo?

V průběhu loňského roku bylo vysílání zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb v Evropě široce diskutovaným tématem. Může za to směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „Směrnice“), která novelizovala původní „vysílací“ směrnici (96/71/ES) a která členským státům EU nařídila transponovat předmětná ustanovení nejpozději do 30. července 2020. Jak se to konkrétním zemím povedlo?

V průběhu loňského roku bylo vysílání zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb v Evropě široce diskutovaným tématem. Může za to směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „Směrnice“), která novelizovala původní „vysílací“ směrnici (96/71/ES) a která členským státům EU nařídila transponovat předmětná ustanovení nejpozději do 30. července 2020. Jak se to konkrétním zemím povedlo?

V průběhu loňského roku bylo vysílání zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb v Evropě široce diskutovaným tématem. Může za to směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „Směrnice“), která novelizovala původní „vysílací“ směrnici (96/71/ES) a která členským státům EU nařídila transponovat předmětná ustanovení nejpozději do 30. července 2020. Jak se to konkrétním zemím povedlo?

V průběhu loňského roku bylo vysílání zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb v Evropě široce diskutovaným tématem. Může za to směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „Směrnice“), která novelizovala původní „vysílací“ směrnici (96/71/ES) a která členským státům EU nařídila transponovat předmětná ustanovení nejpozději do 30. července 2020. Jak se to konkrétním zemím povedlo?