JUDr. Kristýna Menzelová

V roce 2018 jste možná zaznamenali rozhodnutí Soudního dvora EU (SDEU) ve věci hasiče Rudyho Matzaka. Pracovní pohotovost tohoto dobrovolného hasiče z Belgie byla unijním soudem posouzena jako pracovní doba, a to především z důvodu, že do šibeničních 8 minut nejenže musel reagovat na výzvu zaměstnavatele, ale musel být již na své stanici. Letos na jaře se unijní soud ve dvou podobných případech opět zabýval otázkou, zda pracovní pohotovost „na zavolání“ (tedy ta, během které nemá zaměstnanec povinnost zůstat na pracovišti – tj. pracovní pohotovost i ve smyslu našeho zákoníku práce) představuje ve smyslu unijní směrnice (viz níže) dobu odpočinku, nebo pracovní dobu. Přitom velmi názorně ukázal, k čemu je nutno přihlížet a jaké okolnosti jsou naopak při tomto posuzování irelevantní.

Již léta panuje v HR praxi úzus, že pro okamžité zrušení pracovního poměru je potřeba zpravidla 5 neomluvených absencí zaměstnance v práci. Tato praxe však nevychází z litery zákona, ale opírá se o rozhodnutí Nejvyššího soudu, kde je právě číslovka 5 často zmiňována. Tato problematika přitom není tak černobílá, jak se na první pohled může zdát. HR specialisté proto musí počítat s tím, že každý případ bude soudem posouzen individuálně. Někdy tak na okamžité zrušení může stačit méně než 5 dnů neomluvené absence, jindy naopak více. Autorky pro vás vybraly dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, kde je právě onen úzus 5 dnů prolomen.