diskriminace

Právní úprava na úseku zaměstnanosti jasně zakazuje činit nabídky zaměstnání, které mají diskriminační charakter. Může takové posouzení zvrátit fakt, že další obsah nabídky už působí neutrálně?

Prezentace nové úpravy Whistleblowingu v médiích může vyvolávat dojem, že ochrana zaměstnance před odvetnými opatřeními ze strany zaměstnavatele je v českém právním řádu novinkou, a že zaměstnanec je tak chráněn jen v souvislosti s jeho oznámením o možných protiprávních jednáních u zaměstnavatele. Důležitou a paralelní ochranu proti odvetným opatřením ale poskytuje zaměstnanci rovněž zákoník práce , podle kterého zaměstnanec nesmí být ze strany zaměstnavatele sankcionován za to, že se zákonnou cestou domáhá svých práv, jež mu vyplývají z pracovněprávního vztahu.

V rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“ nebo „SDEU“) sp. zn. C-344/20 se dostala do střetu svoboda náboženského vyznání vyjadřovaná daným oděvem, který osoba v rámci své víry chtěla nosit, a interní pravidla zaměstnavatele stanovující neutrální vyjadřování náboženského vyznání na pracovišti.

Zaměstnavatel se rozhodl poskytovat zaměstnancům navíc placené pracovní volno, tzv. free day. Výši nároku pro každého zaměstnance stanovil podle odpracovaných/zameškaných směn v předcházejícím pracovním roce, konkrétně, že zameškaných 5 pracovních dnů z důvodu nemoci krátí nárok na free day o 1 den. Chci se ujistit, zda se nejedná o diskriminační postup, domnívám se ale, že ne, když i např. nárok na dovolenou vychází z počtu odpracovaných směn. 

Nastavení spravedlivých a nediskriminačních kritérií hodnocení pracovníků je v řadě oborů hodně náročné, natož jejich uvedení do praxe. Moderní zaměstnavatel chce být férový a transparentně odměňovat, proto je dobré upozornit na některé související problematické otázky. Článkem předkládáme rozbor opakujících se situací, jejichž hodnocení může být relativní, zvláště když v české soudní praxi téměř nenajdeme případy, jimiž by bylo možné se inspirovat.

Spravedlivé odměňování, férová a rovná mzda, plat či odměna za práci. Přesně to je cílový stav, kterého chtějí dosáhnout nejen zaměstnanci, ale i zaměstnavatelé. Ostatně povinnost odměnit zaměstnance spravedlivou odměnou je zaměstnavateli uložena i zákoníkem práce. Při procesu analýzy odměny, respektive spravedlivé odměny, je nutné komparovat mnohé proměnné a především rozlišovat jednotlivé složky odměny za práci. Jinými slovy, je nutné porovnávat nároky práce, složitost odpovědnost a namáhavost práce a následně i výkon a podmínky práce. A právě při tomto procesu porovnávání je klíčové, jak jednotlivé proměnné měřit či porovnat, a to tak, aby výsledek nebyl zavádějící. Jak tedy přistoupit k základní mzdové (platové) diferenciaci, jak pozorovat, čí práce je složitější, odpovědnější a namáhavější, jaké využít postupy a metody? Přesně těmito otázkami se bude zabývat tento článek.

Je obhajitelným parametrem pro posouzení práva zaměstnance na stejnou odměnu za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty sociálněekonomický charakter regionu, ve kterém koná pro zaměstnavatele s širší územní působností práci? V dané věci už se vyslovil také Ústavní soud.

Pro zaměstnavatele vyplývá ze zákoníku práce povinnost odměňovat za stejnou práci či za práci stejné hodnoty stejně. Pokud zvažuje možnost poskytnout zaměstnanci odměnu vyšší, musí pro jeho hodnocení použít taková kritéria, která souvisejí s povahou dané pracovní pozice, pracovními podmínkami, případně s výkonem zaměstnance. Kritérium ovládání jazyka na úrovni rodilého mluvčího se v tomto směru může jevit jako značně problematické, neboť jazyk zaměstnance úzce souvisí s jeho národností a při jeho použití se tak zaměstnavatel může snadno dopustit diskriminace.

Šikana, nerovné zacházení a diskriminace na pracovišti představuje závažný problém jak pro organizace, tak společnost. Šikana může negativně ovlivnit psychický, ale i fyzický stav zaměstnance. Duševní zdraví a pohoda při práci (wellbeing) zaměstnanců je stále více vnímána jako důležitý aspekt, který by se měl stát trvalou součástí bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců.

Jak známo, pokud zaměstnanci skončí pracovní poměr výpovědí nebo dohodou z důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm. a) až c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, přísluší mu (zaměstnavatel je povinen mu zaplatit) odstupné. Zákon sám stanoví jen minimální výši odstupného, a to ve výši jedno až trojnásobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance podle doby trvání pracovního poměru.

Územní působnost řady zaměstnavatelů je široká (mají svá pracoviště v různých částech České republiky). Ve vzduchu už delší dobu „visela“ otázka, obhájí-li si zaměstnavatel případné rozdílné odměňování zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty na jednotlivých regionálních pracovištích právě s ohledem na sociálněekonomický charakter toho kterého regionu. Názor Nejvyššího soudu na tuto otázku už známe.

Jak známo, v pracovním poměru může být zaměstnanci poskytována za práci buď mzda, nebo plat, to podle toho, u jakého zaměstnavatele je zaměstnán. Na poskytování obou těchto plnění dopadá přitom zásada rovného zacházení a zákazu diskriminace, resp. stejné odměny za stejnou práci (za práci stejné hodnoty). Má odměňování platem nějaká specifika oproti odměňování mzdou?

Zaměstnanec má nárok na stravné od 5 hodin strávených mimo pracoviště. Musí zaměstnavatel vyplácet toto stravné všem zaměstnancům, nebo je v jeho kompetenci se rozhodnout, komu bude vyplácet? Musí zaměstnanec poskytnout podklady - vyplnit každý den od kdy do kdy byl na pracovní cestě? U řidičů by to znamenalo každodenně vyplňovat vyúčtování cesty?

Zaměstnavatelé a další subjekty mají povinnost dodržovat právo na rovné zacházení, a to ve všech fázích pracovního poměru. Co si pod tím přesně představit? Cílem tohoto článku je osvětlit pojem diskriminace na pracovišti a její možné podoby demonstrovat na konkrétních případech, které řešil veřejný ochránce práv. Budu postupovat od definice diskriminace, přes jednotlivé fáze pracovního poměru, k přípustným formám rozdílného zacházení. V závěru krátce shrnu, jaké má oběť diskriminace možnosti obrany.

Soudních rozhodnutí, která by se zabývala posouzením rovného zacházení (včetně diskriminace), a to navíc v oblasti odměňování zaměstnanců platem, není mnoho. Dáno je to jistě i tím, že poskytování platu je svázáno mnohem přísnějšími pravidly než odměňování mzdou. Ostatně jak stanoví § 122 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, plat není možné určit jiným způsobem, v jiném složení a jiné výši, než stanoví tento zákon a právní předpisy vydané k jeho provedení, nestanoví-li zvláštní zákon jinak.

Je možné u jednoho zaměstnavatele uzavírat pracovní smlouvy na různé délky pracovního poměru (např. skladník u nástupu dostane pracovní smlouvu na dobu určitou a prodavačka dostane při nástupu dobu neurčitou)? Není to diskriminační, nemusí to ani být stanoveno vnitřním předpisem? Platí v tomto případě, že když pracovní smlouvu podepíší obě strany, tak tím vyjadřují souhlas s podmínkami smlouvy? 

Máme zaměstnance v různých krajích republiky. Je možné, abychom jim dávali stravenky s různou výší hodnoty podle místa pracoviště a nebylo to považováno za diskriminaci? Např. zaměstnanci v Praze by měli stravenky v hodnotě 110 Kč z důvodu vyšších cen v restauracích a v Moravskoslezském kraji by měli zaměstnanci stravenky za 90 Kč. 

Zásada rovného zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace patří mezi základní zásady pracovněprávních vztahů1). Přesto se lze v praxi setkat s nejasnostmi ohledně její aplikace a právních možností obrany proti jejímu nedodržování. Nezřídka se pak při aplikaci práva řešícího diskriminaci, a to nejen v oblasti pracovněprávních vztahů, lze sekat i s nesprávným výkladem a zaměňováním obou stěžejních pojmů - „nerovné zacházení“ a „diskriminace“. Co je tedy zakázanou diskriminací v pracovněprávních vztazích, jaké z ní existují výjimky a jak je možné se diskriminaci na pracovišti bránit, vysvětluje tento článek.

PRAHA, 2. 11. 2018 - Jsou bezpečností rizika na evropských pracovištích dostatečně monitorována a jak zodpovědně k nim zaměstnavatelé i zaměstnanci přistupují? A jak k těmto rizikům přistupuje Česká republika? Na tyto i jiné další otázky dává odpověď Evropský průzkum podniků na téma nových a vznikajících rizik ESENER 2, který realizovala Evropská agentura pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci (EU OSHA).

Šikana na pracovišti je téma, o kterém se před pár lety ještě mnoho nemluvilo. Přesto se nejedná o žádnou novinku, která by se objevila v českém prostředí až v posledních letech či která by se snad objevila až s příchodem nadnárodních korporací na náš trh. V posledních letech se však mění povědomí o tom, že šikana v zaměstnání je jev nežádoucí a je možné se mu bránit. Z čeho zákaz šikany v pracovněprávních vztazích vyplývá, jaké povinnosti má v tomto ohledu zaměstnavatel a jaké jsou možnosti obrany zaměstnanců, to jsou hlavní otázky, na které hledá odpověď tento článek.