Výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění

Úvod

Do 31. 12. 2013, tedy do nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, byla výše náhrady za bolest stejně jako náhrady za ztížení společenského uplatnění coby dílčích nároků z práva na náhradu škody na zdraví, upravena vyhláškou č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů. Tento právní předpis se uplatnil ve vztahu k posouzení výše těchto náhrad jak v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání dle tehdejšího ustanovení § 369 odst. 1 písm. b) a § 372 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, tak v souvislosti s poškozením zdraví, za které škůdce odpovídal podle občanskoprávních předpisů, v té době dle ustanovení § 444 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

Ustanovením § 3080 body 237 a 238 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 byla dotčená vyhláška a její novela č. 50/2003 Sb. zrušena. Stalo se tak proto, že nová občanskoprávní úprava opustila dosavadní způsob odškodňování újmy na zdraví, založený na bodovém ohodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoveném v lékařském posudku podle sazeb upravených zmíněnou vyhláškou, a vychází nyní ve svém ustanovení § 2958 z pravid­la, že při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy, že vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění, a že nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

V té souvislosti vypracoval Nejvyšší soud ve spolupráci se Společností medicínského práva, zástupci pojistitelů a dalších právnických a lékařských profesí, doporučující materiál nazvaný „Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku)“, který byl dokonce uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. K vypracování tohoto materiálu bylo přistoupeno za účelem nastavení základních východisek, z nichž by soudní praxe při posouzení dané problematiky vycházela a mohla naplnit princip jednotnosti a předvídatelnosti soudních rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 13 občanského zákoníku.

Co zůstalo rekodifikací soukromého práva k 1. 1. 2014 nedotčeno, bylo ustanovení § 394 odst. 2 zákoníku práce v tehdejším znění. To stanovilo, že do doby nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění se postupuje podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. Vyvstala otázka, zdali se posouzení výše náhrady za bolest a náhrady za ztížení společenského uplatnění v pracovněprávních vztazích řídí dále touto vyhláškou bez ohledu na to, že občanský zákoník se vydal jiným směrem. Tato otázka měla přitom i silně finanční podtext - podle vyhlášky činila totiž hodnota 1 bodu 120 Kč (s možností soudu výši odškodnění ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele přiměřeně zvýšit), kdežto podle zmíněné Metodiky, která je při hodnocení bolesti postavena také na bodovém hodnocení rozhodných položek, byla hodnota bodu více než dvojnásobná, protože se odvozovala od 1 % hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za kalendářní rok předcházející roku, v němž vznikla bolest (nárok).

Novelou vyhlášenou ve Sbírce zákonů pod číslem 205/2015 a účinnou od 1. 10. 2015 bylo ustanovení § 394 odst. 2 zákoníku práce zrušeno. S odkazem na nově vložené ustanovení § 271c odst. 2 tohoto právního předpisu bylo pak s účinností od 26. 10. 2015 vydáno nové nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Dotčené nařízení vlády zachovává princip bodového hodnocení bolesti i ztížení společenského hodnocení. Hodnota 1 bodu však činí 250 Kč.

Přechodné ustanovení § 10 tohoto nařízení vlády přitom upravilo, že „byla-li bolest nebo ztížení společenského uplatnění způsobena přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení a nebyl-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení vydán lékařský posudek k odškodnění bolesti nebo ztížení společenského uplatnění, stanoví se náhrada za bolest nebo náhrada za ztížení společenského uplatnění podle tohoto nařízení“.

Právní věta

Při stanovení náhrady za bolest způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem (nemocí z povolání), ke kterému došlo poté, co dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti občanský zákoník, se až do 30. 9. 2015 postupuje (s výjimkou případů, na které se vztahuje ustanovení § 10 nařízení vlády č. 276/2015 Sb.) podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů.

(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4556/2016)

Předmět sporu

Vyřešení právní otázky, zda se po zrušení vyhlášky č. 440/2001 Sb. občanským zákoníkem s účinností od 1. 1. 2014 postupuje v pracovněprávních vztazích při stanovení náhrady za bolest nadále podle této vyhlášky, nebo zda základním kritériem pro stanovení této náhrady je individuální posouzení konkrétního případu poškození zdraví podle zásady slušnosti ve smyslu ustanovení § 2958 občanského zákoníku

Právní úprava

• § 394 odst. 2 zákoníku práce, účinný do 30. 9. 2015 - pravidlo, že do doby nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění se při určení výše náhrady nemajetkové újmy v podobě náhrady za bolest nebo ztížení společenského uplatnění v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání postupuje podle vyhlášky č. 440/2001 Sb.
• § 2958 občanského zákoníku - náhrada nemajetkové újmy při poškození zdraví.
• Nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.

Skutkový stav (popis případu)

Zaměstnanec pracoval u zaměstnavatele od 1. 12. 2014 v pracovním poměru jako „obsluha CNC pily“; dne 15. 12. 2014 došlo u zaměstnance při výkonu sjednané práce k úrazu, při kterém utrpěl závažné poškození nohy.

Znaleckým posudkem znalce v oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání, vypracovaným na žádost zaměstnance dne 18. 3. 2015, bylo podle Metodiky stanoveno bodové ohodnocení bolestného za zdravotní následky uvedeného pracovního úrazu zaměstnance počtem bodů 552 (hodnota 1 bodu podle Metodiky činila tehdy 251,28 Kč); podle posudku stejného znalce ze dne 27. 10. 2015 vypracovaného na základě ustanovení znalce soudem I. stupně činila výše bodového ohodnocení bolestného za zdravotní následky stejného pracovního úrazu stanoveného podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. celkem 525 bodů (hodnota 1 bodu podle vyhlášky činila 120 Kč).

Zaměstnanec vyzval zaměstnavatele k zaplacení částky na náhradě za bolest ve výši odpovídající výpočtu dle Metodiky; zaměstnavatel na jeho výzvu nereagoval, proto se zaměstnanec domáhal zaplacení této částky soudní žalobou.

Argumenty nižších soudů

Občanský zákoník není právním předpisem, který by upravoval právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli (pracovněprávní vztahy) a který by mohl zasáhnout mimo předmět své vlastní právní úpravy; vyhláška č. 440/2001 Sb. a její novela byly zrušeny jen potud, pokud měly upravovat odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění prováděné z důvodu odpovědnosti za škodu podle § 2894 a násl. občanského zákoníku; pro oblast pracovněprávních vztahů zůstalo i v době po 1. 1. 2014 zachováno ustanovení § 372 odst. 2 zákoníku práce, a proto v pracovněprávních vztazích se má odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění řídit obdobnými zásadami jako v době do 31. 12. 2013.

Jestliže zákoník práce obsahoval právní úpravu odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání, nelze ustanovení občanského zákoníku použít; v souladu s ustanovením § 394 odst. 2 zákoníku práce bylo třeba postupovat podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb., neboť v posuzovaném případě bylo bolestné znaleckým posudkem ze dne 18. 3. 2015 ohodnoceno před nabytím účinnosti nařízení vlády č. 276/2015 Sb. (§ 10 uvedeného vládního nařízení).

Argumenty zaměstnance

Nelze připustit, aby byl aplikován zrušený právní předpis; odkaz na zmíněnou vyhlášku v ustanovení § 394 odst. 2 zákoníku práce je „legislativní chybou“.

Na základě ustanovení § 4 zákoníku práce je nutné podpůrně aplikovat příslušná ustanovení občanského zákoníku, včetně jeho ustanovení § 3029 odst. 1; rozhodnutí odvolacího soudu připouští absurdní situaci, neboť poškození, kteří utrpěli újmu na zdraví v rámci výkonu zaměstnání, by byli odškodněni za naprosto odlišných pravidel než poškození, kteří utrpěli úraz v rámci jiné činnosti než v zaměstnání, a výše odškodnění by byla diametrálně odlišná.

Závěry soudů obou stupňů zcela eliminují základní zásady občanského práva, zejména pak zásadu spravedlnosti; posouzení kompenzace újmy na zdraví, které je nejvyšší hodnotou každého člověka, podle odlišných pravidel je zcela nepřípustné, neboť lidský život a zdraví je vždy pouze jeden (jedno) a má totožnou hodnotu.

Z odůvodnění rozhodnutí soudu

Nabytím účinnosti (nového) občanského zákoníku se občanskoprávní a pracovněprávní úprava odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění rozštěpila; důvodem byla skutečnost, že v případě odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání se jedná o náhradu škody v podobě újmy na zdraví, ke které došlo při výkonu závislé práce, a že právní vztahy vznikající při jejím výkonu (individuální pracovněprávní vztahy) jsou předmětem zvláštní úpravy obsažené v zákoníku práce; zákoník práce poskytuje zvláštní ochranu postavení zaměstnance, který je v pracovněprávním vztahu slabší stranou, a proto je nutné postupovat podle zvláštní právní úpravy v něm obsažené; tomu odpovídá i ustanovení § 2401 odst. 1 občanského zákoníku, z něhož vyplývá přednost použití zákoníku práce před občanským zákoníkem na práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele z pracovněprávních vztahů; občanským zákoníkem se pracovněprávní vztahy řídí jen tehdy, nelze-li použít zákoník práce, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.

Nelze souhlasit s tím, že odkaz na vyhlášku č. 440/2001 Sb. v ustanovení § 394 odst. 2 zákoníku práce je „legislativní chybou“; vzhledem k tomu, že ode dne přijetí občanského zákoníku byl zákoník práce několikrát novelizován a že novela provedená zákonem č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, přímo promítala změny provedené občanským zákoníkem do pracovněprávní úpravy, je nutno dovodit, že ponechání ustanovení § 394 odst. 2 zákoníku práce v platnosti bylo vyjádřením vůle zákonodárce zachovat (byť na dobu omezenou dnem nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění) pro oblast pracovněprávních vztahů účinnost vyhlášky č. 440/2001 Sb.

Rozchod občanskoprávní a pracovněprávní úpravy odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění potvrdil i následný vývoj právní úpravy od 1. 10. 2015; nové nařízení vlády v pracovněprávních vztazích zachovává bodový systém výpočtu náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění; podle tohoto nařízení vlády se stanoví náhrada za bolest nebo náhrada za ztížení společenského uplatnění nejen v případě újmy na zdraví, která vznikla po jeho účinnosti, ale i tehdy, byla-li bolest nebo ztížení společenského uplatnění způsobena přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení a nebyl-li přede dnem nabytí jeho účinnosti vydán lékařský posudek k odškodnění bolesti nebo ztížení společenského uplatnění.

Podpůrné použití ustanovení § 2958 občanského zákoníku a z něj vycházející Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví na pracovněprávní vztahy nepřipadá v úvahu; je navíc třeba zdůraznit, že zákoník práce obsahuje komplexní pracovněprávní úpravu náhrady škody, která má kogentní povahu, a nelze se proto od ní odchýlit; přisvědčit nelze ani argumentaci, podle které nutnost použití „pří­slušných ustanovení“ občanského zákoníku namísto ustanovení § 394 odst. 2 zákoníku práce vyplývá z přechodného ustanovení § 3029 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého dovolávají-li se právní předpisy ustanovení, která se tímto zákonem zrušují, vstupují na jejich místo jim odpovídající ustanovení tohoto zákona, neboť v takovém případě by se jednalo nikoliv o podpůrné, ale o nepřípustné přímé použití občanského zákoníku na pracovněprávní vztahy; přechodná ustanovení občanského zákoníku se na zákoník práce nevztahují; v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva byla přechodná ustanovení pro zákoník práce učiněna součástí tzv. harmonizační novely provedené zákonem č. 303/2013 Sb.

Rozdílnost právní úpravy odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění v zákoníku práce od úpravy obsažené v občanském zákoníku, která je důsledkem relativní samostatnosti pracovního práva vůči občanskému právu, je odůvodněna odlišností pracovněprávních vztahů od vztahů občanskoprávních, danou povahou závislé práce; v použití vyhlášky č. 440/2001 Sb. na poskytování náhrady za bolest v pracovněprávních vztazích v době od 1. 1. 2014, které vede ke stanovení náhrady v odlišné (nižší) výši, než ve které by byla stanovena v občanskoprávních vztazích podle ustanovení § 2958 občanského zákoníku, proto nelze spatřovat rozpor s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, na nichž spočívá soukromé právo; ze stejného důvodu nelze uvažovat ani o porušení ústavního principu rovnosti před zákonem, resp. o diskriminaci zaměstnanců při odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění; zaměstnanci totiž ani nejsou jedinými osobami vykonávajícími závislou práci (jinou obdobnou činnost), na které se v době od 1. 1. 2014 vztahuje úprava zákoníku práce o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění při poškození zdraví utrpěném při výkonu takové práce (jiné obdobné činnosti) a vyhláška č. 440/2001 Sb. (resp. od 26. 10. 2015 nařízení vlády č. 276/2015 Sb.).

Z výše uvedeného vztaženo na posuzovanou věc vyplývá, že v souvislosti s pracovním úrazem, který zaměstnanec utrpěl dne 15. 12. 2014, připadá v úvahu poskytnutí náhrady za bolest, jež mu byla způsobena přede dnem 26. 10. 2015, kdy nabylo účinnosti nařízení vlády č. 276/2015 Sb., buď podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., nebo podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb.; závěr, který z těchto právních předpisů se vztahuje na projednávanou věc, je třeba (vzhledem k přechodnému ustanovení § 10 nařízení vlády č. 276/2015 Sb.) odvíjet od skutečnosti, zda lékařský posudek k odškodnění bolesti byl vydán v době před, anebo až po nabytí účinnosti nařízení vlády č. 276/2015 Sb.; za lékařský posudek k odškodnění bolesti vydaný před nabytím účinnosti uvedeného nařízení vlády je však možné považovat jen lékařský posudek, v němž se vymezuje bodové ohodnocení bolesti podle sazeb stanovených v přílohách č. 1 a 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., tj. lékařský posudek vydaný podle ustanovení § 2 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb.; není jím proto znalecký posudek ze dne 18. 3. 2015, který náhradu za bolest stanovil podle Metodiky.

Nelze též pominout, že bodové ohodnocení bolesti bylo možné provést až po ustálení zdravotního stavu zaměstnance; z uvedeného znaleckého posudku ze dne 18. 3. 2015, jakož i ze znaleckého posudku k odškodnění bolesti ze dne 27. 10. 2015, vydaného stejným znalcem po nabytí účinnosti nařízení vlády č. 276/2015 Sb., přitom vyplývá, že v době vydání posudku ze dne 18. 3. 2015 znalec vycházel ze stavu, kdy zdravotní stav zaměstnance ještě nebyl ustálený; vzhledem k tomu, že přede dnem nabytí účinnosti nařízení vlády č. 276/2015 Sb. nebyl ve smyslu § 10 tohoto nařízení vydán lékařský posudek k odškodnění bolesti zaměstnance způsobené mu pracovním úrazem ze dne 15. 12. 2014, stanoví se náhrada za bolest v posuzovaném případě podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb.; jestliže soudy určily v projednávané věci výši náhrady za bolest, kterou zaměstnanec utrpěl v souvislosti s uvedeným pracovním úrazem, podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., postupovaly podle nesprávného právního předpisu; jejich rozhodnutí se proto ruší.