Podání návrhu na ústavní ošetřování a zákaz výpovědi

Právní věta

Návrhem na ústavní ošetřování ve smyslu ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zákoníku práce je třeba rozumět doporučení ošetřujícího lékaře k přijetí do ústavní péče. Není zapotřebí, aby doporučení konkretizovalo zařízení, v němž má ústavní ošetřování probíhat.

(z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 968/2015)

Předmět sporu

• Platnost výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnanci z důvodu jeho nadbytečnosti v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně.
• Výklad právní úpravy zákazu výpovědi, konkrétně posouzení doby od podání návrhu na ústavní ošetřování do jeho ukončení jako ochranné doby.

Právní úprava

• § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů – výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost zaměstnance v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně.
• § 53 odst. 1 písm. a) zákoníku práce – zákaz výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnavatelem zaměstnanci mj. v době od podání návrhu na ústavní ošetřování do jeho ukončení.

Skutkový stav (popis případu)

• Dne 14. 2. 2011 vydal ošetřující lékař zaměstnance doporučení, aby se tento zaměstnanec podrobil operaci ruky a objednal se k takovému zákroku u některého odborného zdravotnického zařízení; zaměstnanec požádal o uvedený zákrok Ústav chirurgie ruky dne 15. 4. 2011 a zmíněné zdravotnické zařízení stanovilo dne 20. 4. 2011 termín k nástupu do ústavu na den 2. 11. 2011; dne 28. 4. 2011 předložil zaměstnanec dokument o budoucí operaci svému zaměstnavateli; dne 3. 11. 2011 se zaměstnanec podrobil operaci a ze zdravotnického zařízení byl propuštěn dne 5. 11. 2011; v době od 2. 11. 2011 do 19. 2. 2012 byl zaměstnanec v dočasné pracovní neschopnosti.
• Dne 26. 10. 2011 doručil zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru dle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce s tím, že je nadbytečný vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně (zrušení pracovního místa); tomuto způsobu rozvázání pracovního poměru se zaměstnanec bránil soudní žalobou.

Argumenty zaměstnance (a krajského soudu)

• Výpověď z pracovního poměru je neplatná, protože v době jejího doručení se zaměstnanec nacházel v ochranné době; tato ochranná doba začala plynout ode dne 14. 2. 2011 (podání návrhu na ústavní ošetřování) a uplynula až dne 19. 2. 2012 (kdy skončila dočasná pracovní neschopnost).
• Dle stávající právní úpravy může mít návrh na ústavní ošetřování ve smyslu ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zákoníku práce buď formu doporučení, nebo návrhu ošetřujícího lékaře, nebo poukazu na ošetření; ošetřující lékař přitom v rámci doporučení (návrhu) nestanoví pacientovi povinnost hospitalizace v konkrétním ústavním zařízení; zákon tedy umožňuje pacientovi, aby si sám zvolil, jaké ústavní zařízení lékařem doporučený zákrok provede.
• Lze připustit, že za určitých okolností by ustanovení o ochranné době mohlo představovat natolik nepřiměřenou ochranu zaměstnance na úkor zaměstnavatele, že by se tato dostávala do kolize s dobrými mravy; rozpor s dobrými mravy by bylo možné dovodit například v situaci, kdy mezi návrhem lékaře na ústavní ošetření a výpovědí z pracovního poměru uplynula delší doba, zaměstnavateli by nebylo známo, že ochranná doba běží, přičemž zaměstnanec by běh ochranné doby prodlužoval záměrně, nebo svou liknavostí, avšak o takovýto případ se v posuzované věci nejedná.

Argumenty zaměstnavatele (a okresního soudu)

• Doporučení ošetřujícího lékaře není návrhem na ústavní ošetřování, neboť zaměstnanec se sám objednal na operaci na jím vybrané pracoviště, kdy dal přednost renomovanému pracovišti s dlouhou čekací lhůtou; žádný právní předpis v žádné době neřeší definici ústavního ošetřování a podávání návrhu na ústavní ošetřování.
• Listina z Ústavu chirurgie ruky, kterou předložil zaměstnanec a o níž od počátku řízení tvrdí, že je návrhem na ústavní ošetřování, jednoznačně nesplňuje náležitosti tohoto návrhu, a nemohla tudíž založit běh ochranné doby; ustanovení o ochranné době v daném případě představuje nepřiměřenou ochranu zaměstnance na úkor zaměstnavatele a dostává se do kolize s dobrými mravy.
• Ustanovení § 53 zákoníku práce má řešit situaci výjimečnou, kdy dopad výpovědi na zaměstnance by byl zvlášť tíživý vhledem k situaci, v níž se zaměstnanec nachází; takovou situací však není čtyřdenní hospitalizace, kdy první den v poledne pacient na lékařské pracoviště nastupuje a čtvrtý den dopoledne je propuštěn do domácího ošetřování; nejednalo se o žádnou mimořádnou situaci, která by pacienta vyřadila z běžného života, ale o běžný lékařský zákrok; mělo-li by se jednat o překážku výpovědi z pracovního poměru, musel by být dán stejný postup i v případě, jestliže by se jednalo například o estetické operace, u kterých již rozhodně nelze hovořit o akutnosti či potřebnosti ústavního ošetřování.

Z odůvodnění rozhodnutí soudu

• Zákaz rozvázat pracovní poměr výpovědí v ochranné době vymezené v ustanovení § 53 zákoníku práce, vztahující se pouze na zaměstnavatele, má za následek, že v průběhu ochranné doby zaměstnavatel nemůže dát zaměstnanci platnou výpověď; případné rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele v ochranné době je vůči zaměstnanci právně neúčinné, a to i v případě, že zaměstnavatel, popř. zaměstnanec nemá vědomost o tom, že ochranná doba již začala běžet.
• Pro posouzení platnosti výpovědi z hlediska ustanovení § 53 zákoníku práce je rozhodující stav, který je tu v době, kdy byla dána výpověď, tj. kdy byla výpověď doručena zaměstnanci; v případě ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zákoníku práce je rozhodující dobou z tohoto hlediska den, kdy bylo rozhodnuto o tom, že zaměstnanec je dočasně neschopen vykonávat pro nemoc nebo úraz dosavadní zaměstnání, popřípadě den, kdy byl podán návrh na jeho ústavní ošetřování nebo mu bylo povoleno lázeňské léčení; ochranná doba vztahující se k ústavnímu ošetřování zaměstnance tedy začíná běžet dnem, kdy byl podán návrh na toto ústavní ošetřování.
• Co se rozumí návrhem na ústavní ošetřování, zákon neupřesňuje; tento pojem se vyskytuje (vyskytoval) v českém právním řádu převážně v souvislosti se zákazem skončení pracovního poměru nebo zákazem skončení služebního vztahu; v pracovněprávních vztazích v užším slova smyslu byla obsahově shodná právní úprava obsažena již v ustanovení § 48 odst. 1 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, účinného do 31. 12. 2006, a ještě dříve v ustanovení § 114 odst. 2 a 3 zákona č. 99/1948 Sb., o národním pojištění, účinného do 31. 12. 1956.
• Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, že z této úpravy překonané dalším vývojem nelze bezprostředně vycházet, a že je proto zapotřebí dále zkoumat, jaký význam lze přiznat z hlediska jeho obsahu (smyslu a účelu) pojmu „návrh na ústavní ošetřování“ obsaženém v ustanovení § 53 odst. 1 písm. a) zákoníku práce v době, kdy byla výpověď podána.
• Na základě ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (ve znění účinném do 31. 3. 2012), občanům příslušelo právo na poskytování zdravotní péče podle ustanovení tohoto zákona, zákona o všeobecném pojištění a předpisů vydaných k jejich provedení a zákona o ochraně veřejného zdraví; zaměstnanec mohl být hospitalizován (přijat do ústavní péče) především na základě zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (ve znění účinném do 31. 12. 2011); vyžadoval-li to zdravotní stav pojištěnce, poskytla se mu hrazená péče formou péče ústavní; ústavní péčí se rozuměla péče v nemocnicích a v odborných léčebných ústavech; do ústavní péče jsou pojištěnci přijímáni zpravidla na doporučení ošetřujícího lékaře; ošetřující lékař zasílá s doporučením k přijetí do ústavní péče též písemné odůvodnění a důležité zdravotní údaje včetně výsledků předem provedených vyšetření a informace o provedeném léčení; do odborných léčebných ústavů jsou pojištěnci přijímáni na základě návrhu ošetřujícího lékaře; tato podmínka nemusí být splněna při přijetí do psychiatrické léčebny.
• Z porovnání obou právních úprav vyplývá, že z hlediska obsahu ústavní péče jako takové zde není zásadního rozdílu, neboť právo na tuto péči příslušelo v zásadě tehdy, jestliže ambulantní (dříve mimoústavní) péče nebyla dostačující, kdy pacientovi „ambulantně nelze poskytnout účelné ošetřování“; s názorem, který, vycházeje z dřívější právní úpravy, klade důraz na formální náležitosti „návrhu“ na ústavní ošetřování, však nelze vyslovit souhlas.
• Námitce, že v řízení předložená listina jednoznačně nesplňuje náležitosti návrhu na ústavní ošetřování, a tudíž nemohla založit běh ochranné doby, by bylo možné přisvědčit, kdyby pro posouzení věci byla významná dřívější právní úprava, kde se předepsané náležitosti, především návrh smluvního lékaře, vyžadovaly „zásadně“; úprava účinná ke dni podání výpovědi ale předpokládá hospitalizaci pacienta na základě doporučení či návrhu ošetřujícího lékaře, aniž stanoví další formální požadavky.
• Z obsahu spisu vyplývá, že takové doporučení vystavil dne 14. 2. 2011 ošetřující lékař zaměstnance na závěr provedeného vyšetření; okolnost, že své doporučení nesměřoval na konkrétní zařízení, není významná, neboť na rozdíl od dřívějšího postupu není třeba vydávat „písemný poukaz vystavený smluvním lékařem“, a je výrazem realizace práva svobodné volby lékaře, jestliže je volba ústavu, jemuž pacient důvěřuje a který operaci provede, ponechána přímo na pacientovi; systém zdravotní péče poskytovaný zdravotnickými zařízeními v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy by bezpochyby umožňoval zajistit občanům srovnatelnou kvalitní lékařskou péči třeba přímo na základě úvahy ošetřujícího lékaře; vzhledem k tomu však, že léčení nelze redukovat pouze na věcnou stránku vlastní reparace zdravotního poškození, neboť pro jeho úspěšný průběh je významná i subjektivní důvěra pacienta v lékaře (popřípadě v ústav, kde lékař působí), je proto jedním z oprávnění, které zákon zaručuje všem občanům bez rozdílu, právo na svobodnou volbu lékaře [nyní zakotvené v ustanovení § 28 odst. 3 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů]; okolnost, zda je v časových možnostech zvoleného lékaře (ústavu) provést doporučenou operaci okamžitě, anebo s časovým odstupem, nemůže toto právo krátit ani jakkoli modifikovat.
• Namítá-li zaměstnavatel, že v daném případě představuje ustanovení o ochranné době nepřiměřenou ochranu zaměstnance na úkor zaměstnavatele a dostává se do kolize s dobrými mravy, potom přehlíží, že za situace, kdy lékař zaměstnanci operaci doporučil a zaměstnanec v rámci svobodné volby lékaře zvolil ústav, který operaci provede, několik měsíců předtím, než zaměstnavatel vůbec rozhodl o organizační změně, lze stěží úspěšně dovozovat, že ze strany zaměstnance došlo k zneužití výkonu práva na úkor žalovaného; dovolání zaměstnavatele se zamítá.