prekluzivní lhůta

Soudní spor, který vedou zaměstnavatel a zaměstnanec o platnost rozvázání pracovního poměru, může být dlouhý a finančně nákladný. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se lze setkat s případy, kdy k rozuzlení takového soudního sporu nedošlo ani po 7 letech jeho trvání, stejně jako s případy, kdy musel zaměstnavatel jako ten, kdo soudní spor nakonec prohrál, platit zaměstnanci vysokou částku na náhradě mzdy (platu), protože ten trval na pokračování pracovního poměru.

Nejvyšší soud vydal v nedávné době rozhodnutí, podle kterého je třeba na ustanovení zákoníku práce aplikovat občanskoprávní úpravu stavení prekluzivních lhůt účinnou od 1. 1. 2014. Po odpadnutí zákonné překážky, která způsobuje stavení lhůty, tak jednotlivé lhůty poběží ještě 6 měsíců, což s sebou v pracovním právu přináší celou řadu problémů.

Úvod O rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3323/14, jsem již v této rubrice referoval. Jmenovaný soud se v něm zabýval výkladem ustanovení...

Zákon o zaměstnanosti, vyjma toho, že stanovuje podmínky pro přiznání podpory v nezaměstnanosti jako určité formě podpory fyzické osoby, která přišla o zaměstnání a potřebuje po přechodnou dobu alespoň částečně finančně zabezpečit, zakotvuje rovněž situace, v nichž je fyzické osobě stanovena povinnost již nabytou podporu v nezaměstnanosti vrátit1. Této problematice, tedy zákonným podmínkám pro vznik povinnosti vrátit podporu v nezaměstnanosti, a to v případě, kdy k přeplatku došlo zaviněným jednáním uchazeče o zaměstnání, se budeme věnovat v následujících odstavcích.

Úvod V ustanovení § 39 obsahuje zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, právní úpravu týkající se pracovních poměrů na dobu určitou. Vymezuje podmínky, za kterých...