cestovní náhrady

Zaměstnanec, německý občan, přijede vlakem do ČR, aby zde vykonal dvoudenní pracovní úkol. Na tento úkol má s českým spolkem uzavřenu DPP, v ní je sjednán nárok na cestovní náhrady, místo výkonu práce je v konkrétním městě v ČR, místo pravidelného pracoviště není sjednáno. Na základě § 155 odst. 2 zákoníku práce předloží zaměstnanec k proplacení jízdenku, zakoupenou v měně EUR. Můžeme mu tuto jízdenku proplatit v eurech? A dále, pokud tomuto zaměstnanci vznikne nárok i na stravné, můžeme mu ho proplatit v eurech? Pokud nebude možné proplacení v eurech, ale cestovní náhrady budou proplaceny v CZK, jaký kurz máme použít pro přepočet? 

Máme zaměstnance, kteří jsou přijati na výkon práce řidiče a mají uzavřeny pracovní smlouvy, kde je místo výkonu práce celá Česká republika. Je povinnost vypisovat cestovní příkazy na jízdy pouze po České republice? Nejedná se zde o žádnou služební cestu, ale běžný výkon práce. 

Zákoník práce stanoví zaměstnavatelům povinnost poskytovat zaměstnancům cestovní náhrady a současně prostřednictvím prováděcích předpisů určuje jejich aktuální výši. S účinností od 1. 1. 2025 stanovilo Ministerstvo zahraničních věcí vyhláškou č. 373/2024 Sb. základní sazby zahraničního stravného a Ministerstvo práce a sociálních věcí stanovilo vyhláškou č. 475/2024 Sb. tuzemské stravné, sazby základní náhrady a průměrné ceny pohonných hmot. Zaměstnavatelé jsou povinni změny účinné od 1. 1. 2025 zohlednit v náhradách cestovních výdajů poskytovaných zaměstnancům a upravit související vnitřní předpisy. Vzhledem k tomu, že se úpravy sazeb a průměrných cen pohonných hmot týkají také podnikajících fyzických osob (OSVČ), v následujícím textu si popíšeme, v jaké výši mohou v roce 2025 cestovní výdaje daňově uplatnit tito podnikatelé.

Náš klient má více provozoven a do pracovní smlouvy uvádí jako místo výkonu práce 3 města (Praha, Kladno, Brandýs). Jako pravidelné místo pracoviště pro účely cestovních náhrad má následně určeno pouze jedno město. Je to možné takto platně v pracovní smlouvě, nebo je to v rozporu se zákoníkem práce?

1. – 2. 1. 2025 V prvním letošním vydání týdeníku se zmíním o změnách v cestovních náhradách, srážkách ze mzdy, příspěvku na stravování atd.

Zaměstnavatel může zaměstnance vyslat na pracovní cestu dle § 42 ZP pouze v případě, že se na tom vzájemně dohodli. Před zahájením pracovní cesty určuje zaměstnavatel předem písemným pokynem dle § 153 ZP podmínky konání pracovní cesty a poskytuje zaměstnanci v souladu s § 183 ZP zálohu na cestovní náhrady, na které zaměstnanci během cesty vznikne nárok (náhrada jízdních výdajů, ubytování, stravné aj. dle § 156 a násl. ZP). Na pracovní cestě zaměstnanec obvykle koná práci podle pokynů vedoucího, který ho na pracovní cestu vyslal. Doba trvání pracovní cesty není přesně ohraničena, ale musí se jednat pouze o dobu nezbytné potřeby zaměstnavatele.

12. – 12. 12. 2024 V tomto vydání týdeníku se zmíním o minimální mzdě, důležitých limitech u dohod, zahraničním stravném, dalších legislativních změnách atd.

Zaměstnanec s pracovní dobou 8-16 hodin byl vyslán na dvoudenní pracovní cestu. Cesta trvala od 18.11.2024 od 11 hodin do 19.11.2024 do 8:30 hodin. První den odpracoval 3 hodiny, druhý den odpracoval 7,5 hodiny. Jak správně posuzovat kombinaci stravného a stravenkového paušálu? Pokud budu posuzovat odpracovanou dobu, tak podmínka 3 hodin je splněna po oba dny. Jak ale posoudit dobu, kdy vznikl nárok na stravné? První den v 16 hodin ( je to v rámci pracovní doby, nebo už ne?). Nevím, k jakému času se posuzuje vznik nároku na stravné druhý den pracovní cesty. Má se za to, že v 8:30 byl nárok na stravné a tudíž není nárok na stravenkový paušál? 

Zaměstnanec měl vždy jedno místo výkonu práce (Ostrava). Pravidelné pracoviště není výslovně ve smlouvě sjednáno. Pokud jezdil některé dny do provozovny ve Zlíně, byla to pracovní cesta, kde si psal cestovní příkaz a do odpracované doby nepočítal čas přejezdu (není dle smlouvy řidič, ale technik). Nyní má upravenou smlouvu a místo výkonu práce je Ostrava a Zlín. Zaměstnanec jezdí mezi městy, tak že vyjíždí z Ostravy a večer se tam vrací, nebo někdy až druhý nebo třetí den. Jak je máme brát cesty mezi místy výkonu práce - jedná se o pracovní cesty? Přísluší za dané dny cestovní náhrada za stravné? Počítá se přesun mezi městy (čas na cestě) jako odpracovaná doba? Pravidelné pracoviště není výslovně ve smlouvě sjednáno. Dá se tedy chápat, že výjezd z města výkonu Ostravy i Zlína jsou pracovní cesty? (předpokládám, že ano). Pokud se však jedná přímo ze Ostravy do Zlína, tak netušíme, zda se jedná o pracovní cestu Pokud by ve smlouvě bylo výslovně zmíněné, že místem pravidelného pracoviště je jen jedno z dvou měst, kde je výkon práce - bylo by řešení jiné? A je vůbec možné mít dvě místa výkonu práce a jedno pravidelné pracoviště?

Jakým způsobem vypočítám náhradu za použití soukromého vozidla, které zaměstnanec použije na cestu na školení, když u automobilu nemá již velký technický průkaz? Jak zjistím průměrnou spotřebu? 

Pokud má zaměstnanec sjednané místo výkonu práce Česká republika a pracuje jako obchodní zástupce, musí mu být vypočtené a proplacené stravné? Pokud ne, stačí zaúčtovat pouze fakturu za ubytování a jízdenky, a to bez nutnosti zpracování cestovního příkazu?

Nově budeme mít dvě provozovny, jednu v katastrálním území obce Olomouc a druhou v katastrálním území obce Hněvotín, obě provozovny jsou v místě výkonu práce zaměstnance. Máme pracovníky, kteří se musí určité dny pohybovat buď v Hněvotíně, nebo v Olomouci. Místo výkonu práce mají stanoveno jako provozovny zaměstnavatele v Olomouckém kraji. Nově chceme do smluv dávat pravidelné pracoviště z důvodu jasnosti při vyúčtování cestovních náhrad. Můžou mít tito pracovníci určena 2 pravidelná pracoviště, i když nejsou v jedné obci, a tím pádem jim nebudou náležet cestovní náhrady, pokud budou na těchto dvou provozovnách? Nebo mohou být 2 pravidelná pracoviště, ale protože nejsou v katastrálním území jedné obce (pravidelné pracoviště nesmí být určeno šířeji, než jedna obec), tak stejně budou náležet cestovní náhrady? A musíme tedy určit, které z těchto dvou pracovišť je bráno na zřetel pro účely výpočtu cestovních náhrad? 

Zaměstnanec byl v době státního svátku na pracovní cestě, ale v této době se pouze přemisťoval, nevykázal tento den žádný výkon práce. Jak mu správně zaplatit tento den? Den státního svátku připadl v rozvrhu směn na jeho obvyklý pracovní den, kdyby nebyl na pracovní cestě, náležela by mu náhrada mzdy za svátek. 

Několik zaměstnanců se na pracovní cestě účastnilo konference, výkonný ředitel si do vyúčtování pracovní cesty zahrnul účtenku za oběd pro sebe a 3 další zaměstnance, který zaplatil svou soukromou kartou. Druhý den platil oběd v hotovosti pro sebe a 1 dalšího zaměstnance. Účtenky požaduje proplatit a do vyúčtování uvedl, že mu bylo poskytnuto bezplatné stravování. Pozvaní zaměstnanci také uvedli, že jim bylo poskytnuto bezplatné stravování. Jak v takovém případě postupovat? Jsem toho názoru, že takto placené obědy nelze brát jako zajištění stravování zaměstnavatelem a neměly by být proplaceny. Kdyby obědy platil firemní kartou, byl by v tom nějaký rozdíl?

V praxi je občas zaměňován termín „stravné“ a „stravenkový paušál (případně stravenka)“. Jedná se však o zcela odlišná plnění, a to jak z hlediska zákoníku práce , tak z daňového hlediska. Pojďme se podívat na tuto problematiku a pomocí příkladů najít odpovědi na nejčastější dotazy.

Pracovní cestou pro účely cestovních náhrad je též cesta zaměstnance mimo jeho pravidelné pracoviště. Jak se pravidelné pracoviště pro tento účel určuje a za jakých podmínek může dojít k jeho změně?

Dobrý den, žádáme o zaslání stanoviska, zda se jedná o mimořádnou cestu v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště [§ 152 písm. c) ZP] v případě, kdy zaměstnanec držel pracovní pohotovost ve svém bydlišti, vznikla potřeba faktického výkonu práce v místě výkonu práce, k němuž se zaměstnanec musel dostavit a ihned na tento výkon práce mimo rozvrh směn navazovala jeho rozvržená směna. Je v takovém případě zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci cestovní náhrady dle uvedeného ustanovení ZP? Příklad: Zaměstnanec má rozvrženy směny od pondělí do pátku od 6:00 do 14:00 hodin. Od 22:00 ve čtvrtek do pátku 6:00 byla dohodnuta pracovní pohotovost v místě bydliště. V pátek v 1:30 se z důvodu naléhavé provozní potřeby musel dostavit k výkonu práce na pracovišti, kterou vykonával až do 6:00. Poté pokračoval ve výkonu práce v rámci své rozvržené směny od 6:00. Jedná se v takovém případě, kdy byl zaměstnanec povinen dostavit se k výkonu práce přesčas před začátkem rozvržené směny (která na tento výkon práce přesčas navazovala), za mimořádnou cestu v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn, za kterou přísluší cestovní náhrady? 

Se zaměstnancem máme uzavřenu dohodu o provedení práce, ve které je určeno místo výkonu práce a zaměstnavatel se zaměstnancem se zde dohodli, že zaměstnavatel může zaměstnance vyslat na pracovní cestu. Za vykonanou práci si sjednali hodinovou odměnu. Pracovní cesta se uskutečnila v sobotu. Zaměstnanec musel neodkladně převézt materiál na pobočku firmy. Použil služební auto. Na cestě strávil celkem 4 hodiny, přičemž 3 hodiny řídil a 1 hodinu trval samotný výkon práce. Zaplatíme mu celou dobu strávenou na cestě, tzn. 4 hodiny × sjednaná sazba + 10% příplatek?

Tuzemská společnost, která provádí lešenářské práce, má v pracovním poměru slovenské občany. Tyto slovenské zaměstnance vysílá do Rakouska. Slovenští zaměstnanci používají firemní dodávky. Začátkem týdne odjíždějí firemními vozy ze Slovenska přímo do Rakouska a v pátek se vrací z Rakouska přímo na Slovensko. Jak řešit cestovní náhrady slovenských zaměstnanců a nákupy PHM na Slovensku a v Rakousku do firemních vozidel?

Zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci při pracovní cestě cestovní náhrady vymezené v ustanovení § 156 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „ZP“ nebo „zákoník práce“). Jedná se např. o náhradu jízdních výdajů, výdajů za ubytování, náhradu zvýšených stravovacích výdajů (stravného) apod. Zaměstnanec musí obdržet všechny náhrady, na které mu vznikne nárok, alespoň v minimální výši stanovené zákoníkem práce.