V této rubrice pravidelně upozorňujeme na významná a pro pracovněprávní praxi důležitá rozhodnutí vyšších soudů. Častým předmětem soudního sporu se stává platnost rozvázání pracovního poměru (především ze strany zaměstnavatele) a v té souvislosti právo zaměstnance na náhradu mzdy (platu) ve smyslu ustanovení § 69 odst. 1 a 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, pokud byl se svojí žalobou úspěšný a soud shledal rozvázání pracovního poměru jako neplatné.
Co v takovém případě zajímá jak zaměstnance, tak zaměstnavatele, je otázka, jak dobu, kdy zaměstnavatel v přesvědčení, že pracovní poměr platně skončil, nepřiděloval zaměstnanci práci, posoudit pro účely dovolené. Jinak řečeno, zdali za tuto dobu zaměstnanci vzniklo právo na dovolenou, či nikoliv. S ohledem na to, že soudní spory o platnost rozvázání pracovního poměru trvají mnohdy několik let, má uvedená otázka též nezanedbatelnou finanční rovinu (spojenou s poskytnutím náhrady mzdy nebo platu za čerpání dovolené nebo za její nevyčerpanou část pro případ, že by posléze pracovní poměr už platně skončil).
Účelem dnešního příspěvku není poukázat jen na jeden konkrétní judikát, ale spíše naznačit, že v předmětné věci se dosavadní rozhodovací praxe může změnit.
Dosavadní soudní judikatura
Soudních rozhodnutí výslovně se zabývajících touto otázkou je překvapivě velmi málo. Více než 15 let „starý“ je rozsudek Nejvyššího soudu ze d