Porušení konkurenční doložky a smluvní pokuta

Právní věta

Pro vznik nároku na zaplacení smluvní pokuty sjednané v konkurenční doložce je určující toliko a pouze porušení povinnosti bývalého zaměstnance zdržet se výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti bývalého zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, nikoliv však doba trvání nového zaměstnání či okolnost, zda zaměstnanec chráněné informace skutečně použije (zneužije) ve prospěch nového zaměstnavatele, případně ve prospěch vlastního podnikání. Nárok bývalého zaměstnavatele tedy není jakkoliv oslaben ani v situacích, kdy není „postaveno najisto“, že bývalý zaměstnanec skutečně zneužil citlivé informace, resp. v situacích, kdy byl u konkurence zaměstnán byť jen několik málo dní.

(z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 3101/18)

Předmět sporu

• Posouzení přiměřenosti smluvní pokuty sjednané v konkurenční doložce zejména co do povahy a délky porušení závazku zaměstnance.

Právní úprava

• § 310 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů – sjednání smluvní pokuty v konkurenční doložce a její zaplacení při porušení závazku ze strany (bývalého) zaměstnance.
• § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – pravidlo o tom, že výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
• čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – právo vlastnit majetek a ochrana vlastnického práva.
• čl. 26 Listiny základních práv a svobod – právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.

Skutkový stav (popis případu)

• Zaměstnavatel sjednal se zaměstnancem konkurenční doložku, v níž se zaměstnanec zavázal zdržet se po dobu 1 roku po ukončení pracovního poměru výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči ní soutěžní povahu, a zaměstnavatel se zavázal poskytnout zaměstnanci přiměřené peněžité vyrovnání ve výši průměrného měsíčního výdělku za každý měsíc plnění tohoto závazku; pro případ nesplnění závazku zaměstnance byla sjednána smluvní pokuta ve výši jeho průměrné roční mzdy, tedy celkem 420 000 Kč.
• Pracovní poměr skončil dohodou smluvních stran ke dni 31. 10. 2012 a ke dni 1. 1. 2013 zanikla na základě výpovědi ze strany zaměstnance rovněž konkurenční doložka (zaměstnanci nebylo vyplaceno přiměřené peněžité vyrovnání); ještě v období platnosti této doložky však zaměstnanec porušil svůj závazek zdržet se konkurenčního jednání, neboť se nechal zaměstnat u společnosti, která vykonává činnost, jež má soutěžní povahu k předmětu činnosti jeho bývalého zaměstnavatele; u konkurenční společnosti pracoval zaměstnanec toliko 4 dny a pracovní poměr zrušil ve zkušební době; navzdory krátké době nového zaměstnání uplatnil zaměstnavatel vůči zaměstnanci u soudu svůj nárok na zaplacení smluvní pokuty plynoucí ze zmíněné konkurenční doložky.

Argumenty zaměstnance (a soudu I. stupně a Nejvyššího soudu)

• Zaměstnanec sice porušil svůj závazek z konkurenční doložky, současně je však v rámci úvah o přiměřenosti smluvní pokuty třeba zohlednit krátkou dobu jeho zaměstnání u konkurence.
• Jestliže v daném případě pracovní poměr zaměstnance u nového zaměstnavatele trval jen několik málo dní a skončil z iniciativy zaměstnance zrušením ve zkušební době, pak tato skutečnost znamená, že zaměstnanec porušil svou smluvní povinnost (závazek) vyplývající z konkurenční doložky pouze v zanedbatelném rozsahu.
• Nelze přehlédnout ani to, že zaplacením sjednané smluvní pokuty závazek zaměstnance ze zákona zaniká a znamená pro zaměstnance „osvobození“ od závazku vůči bývalému zaměstnavateli a možnost nerušeně (již bez dalších sankcí vyplývajících z konkurenční doložky) pokračovat ve výkonu výdělečné činnosti, která pro něj byla do té doby z hlediska konkurenční doložky nepřípustná; v daném případě by však byl majetkový postih zaměstnance o to významnější (citelnější), jestliže by zaplacení smluvní pokuty pro něho tento „osvobozující“ efekt postrádalo.
• Po zaměstnanci nelze za této situace spravedlivě požadovat zaplacení celé smluvní pokuty za porušení smluvní povinnosti vyplývající z konkurenční doložky; výkon práva zaměstnavatele spočívající v požadavku na zaplacení celé smluvní pokuty je v daném případě v rozporu s dobrými mravy.
• Pro případ možného zneužití citlivých informací a poznatků, které jsou součástí obchodního tajemství, měl zaměstnavatel k dispozici jiné způsoby ochrany (například právní prostředky ochrany proti nekalé soutěži).

Argumenty zaměstnavatele (a krajského soudu)

• Smluvní pokutu sjednanou pro případ porušení závazku plynoucího z konkurenční doložky není možné moderovat; její výše není v rozporu s dobrými mravy a není ani nepřiměřená, neboť pokud by se zaměstnanec zdržel zapovězené činnosti, měl by po dobu 12 měsíců právo na peněžité vyrovnání ve výši své průměrné měsíční mzdy; na přiměřenost smluvní pokuty nelze navíc usuzovat až následně z rozsahu porušení konkrétní smluvní povinnosti.
• Rozhodnutí Nejvyššího soudu je paternalistickým a zájmy zaměstnavatele zcela přehlížejícím výkladem podústavního práva, který zcela popírá smysl institutu smluvní pokuty; bylo tak dotčeno legitimní očekávání zaměstnavatele, že mu bude obecnými soudy přiznána smluvní pokuta za nesporné porušení konkurenční doložky, jehož se dopustil zaměstnanec.

Z odůvodnění rozhodnutí soudu

• Úprava konkurenčních doložek, jak je provedena v zákoníku práce, je navázána zejména na čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), který zaručuje svobodné podnikání; toto ustanovení přímo chrání jednotlivce primárně před zásahy ze strany veřejné moci, avšak ovlivňuje i výklad zákonné úpravy, která má sloužit k ochraně podnikatelské činnosti před škodlivými zásahy jednotlivců (tj. v horizontální rovině).
• Právo na svobodné podnikání podle čl. 26 Listiny, jež v tomto případě působí jako objektivní hodnota limitující výklad podústavního práva, je navíc nutné vykládat spolu se zásadou materiálního právního státu zakotvenou v čl. 1 odst. 1 Ústavy; takto vyloženo dává uvedené ustanovení obecným soudům povinnost poskytnout ochranu podnikatelské činnosti, pokud je do ní v souvislosti s porušením smluvního závazku plynoucího z konkurenční doložky sjednané v pracovní smlouvě zasaženo způsobem, který, byť jen potenciálně, zvýhodňuje konkurenci.
• Ústavně konformní výklad ustanovení § 310 zákoníku práce by tedy měl podnikateli (zaměstnavateli) v co možná nejvyšší míře zaručit právo na podnikání, které však může být plnohodnotně rozvíjeno pouze v prostředí, jež důsledně brání případnému zneužití informací nabytých při výkonu zaměstnání a potenciálnímu konkurenčnímu střetu zájmů, k němuž by mohlo dojít mezi bývalým zaměstnavatelem a bývalým zaměstnancem, příp. třetí osobou, pro niž bývalý zaměstnanec vykonává výdělečnou činnost; právní posouzení provedené Nejvyšším soudem shora předestřeným požadavkům nevyhovuje.
• Smysl a účel konkurenční doložky spočívá v preventivní ochraně zaměstnavatele před únikem informací ke konkurenčnímu podnikateli prostřednictvím zaměstnanců, kteří se v průběhu svého pracovního poměru u zaměstnavatele seznamují s informacemi, které mají povahu obchodního tajemství nebo které jsou takového charakteru, že jsou způsobilé zjednat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výhodu; okolnost, zda zaměstnanec informace skutečně použije (zneužije) ve prospěch nového zaměstnavatele, případně ve prospěch vlastního podnikání, není v tomto směru podstatná; závěr o porušení smluvní povinnosti plynoucí z konkurenční doložky, opravňující zaměstnavatele k vymáhání smluvní pokuty, jež představuje nikoliv jen sankci za porušení smluvní povinnosti, ale rovněž paušalizovanou kompenzaci svého druhu za (byť jen potenciální) únik citlivých obchodních informací, lze totiž odvodit již jen z pouhé objektivně dané skutečnosti v podobě výkonu výdělečné činnosti, která je shodná s předmětem činnosti původního zaměstnavatele nebo která má vůči němu soutěžní povahu.
• Vzhledem ke smluvní povaze konkurenčních doložek je nezbytné vykládat předmětné ustanovení § 310 zákoníku práce rovněž v souladu s ústavní zásadou „pacta sunt servanda“ (smlouvy je třeba dodržovat); jelikož tato zásada vyplývá z principů právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy, má povahu ústavní zásady, a tudíž prostupuje celým právním řádem, včetně zákoníku práce; zásada „pacta sunt servanda“ se uplatňuje všude tam, kde se v právním řádu vyskytuje smlouva, jako obecný právní institut, neboť jsou vzájemně nerozlučně spjaty; tato zásada totiž nevyjadřuje nic jiného než skutečnost, že smlouva je závazná; závaznost smlouvy je přitom jejím pojmovým znakem; nelze tak uvažovat o „nezávazné smlouvě“ a samo toto slovní spojení je protimluv; výklad Nejvyššího soudu učiněný v napadeném rozhodnutí však závaznou povahu konkurenční doložky nerespektuje.
• Dohoda o konkurenční doložce představuje obecně přípustný prostředek omezení práva zaměstnance na svobodnou volbu povolání a podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny; v případě těchto dohod (a s nimi spjatých ujednání o smluvní pokutě) je nutno dostát požadavku rovnosti účastníků, resp. vyváženosti vzájemných práv a povinností, které smluvním stranám z ujednání o konkurenční doložce vyplývají, což ostatně reflektuje i ustanovení § 310 odst. 3 zákoníku práce, z něhož vyplývá, že smluvní pokuta má být přiměřená okolnostem případu.
• V projednávaném případě nastavení i konkrétní výše sjednané smluvní pokuty za porušení povinnosti stanovené v konkurenční doložce uvedenému požadavku přiměřenosti, a tedy i zásadě rovnosti v právech, plně dostojí; nelze totiž přehlédnout, že smluvní pokuta, jíž se zaměstnavatel domáhá, nepřesahuje výši peněžitého plnění, které by bylo zaměstnanci poskytnuto, pokud by se po sjednanou dobu choval v souladu s konkurenční doložkou; řešení zvolené Nejvyšším soudem naopak požadovanou rovnováhu narušuje, aniž by však bylo podloženo argumenty, které by byly způsobilé přesvědčivě odůvodnit zásah do základního práva zaměstnavatele zaručeného čl. 26 odst. 1 Listiny a zásady „pacta sunt servanda“ plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy.
• Nelze přehlédnout, že k případnému předání citlivých informací a know-how může dojít i v horizontu pár hodin či dokonce jen minut – např. zkopírováním dat na pevný disk; přitom možnost původního zaměstnavatele prokázat, že zaměstnanec chráněné informace skutečně využil, je v praxi již z povahy věci spíše jen iluzorní.
• Pokud by byl akceptován závěr Nejvyššího soudu o toliko zanedbatelném porušení smluvní povinnosti vyplývající z konkurenční doložky, stala by se její použitelnost v praxi velmi spornou, neboť zaměstnavatelé by si nemohli být jisti, zda by její budoucí porušení ze strany zaměstnance nebylo v soudním sporu shledáno rovněž zanedbatelným, v důsledku čehož by ovšem sjednání konkurenční doložky pro zaměstnavatele zcela postrádalo svůj smysl; hranice mezi přijatelným zanedbatelným porušením smluvní povinnosti na straně jedné a nepřijatelným nezanedbatelným porušením na straně druhé je navíc z povahy věci nejasná a fakticky nepředvídatelná, tj. otevírající prostor pro případnou svévoli, což je nicméně z ústavního hlediska s ohledem na požadavek zajištění právní jistoty účastníků právního vztahu (v tomto případě založeného konkurenční doložkou) neakceptovatelné.
• Požadované rovnováhy ve vzájemném vztahu zaměstnavatele a (bývalého) zaměstnance je v nejvyšší míře dosahováno právě jen původním (tj. obecnými soudy nemoderovaným) smluvním nastavením obsaženým v konkurenční doložce; toto nastavení totiž poskytuje ochranu nejen právu zaměstnavatele na podnikání, ale současně též respektuje právo zaměstnance na svobodnou volbu povolání; pokud by zaměstnanec dostál svým smluvním povinnostem, náleželo by mu peněžité vyrovnání ve výši průměrné roční mzdy, tedy celkem 420 000 Kč; pokud tedy bylo mezi oběma stranami smluveno, že v případě porušení závazku zdržet se konkurenčního jednání je zaměstnanec povinen zaplatit zaměstnavateli smluvní pokutu ve stejné výši, nespatřuje Ústavní soud na takové dohodě cokoliv nemorálního, co by odůvodnilo následnou moderaci smluvní pokuty za použití ustanovení občanského zákoníku o dobrých mravech.
• Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím neoprávněně zasáhl do základního práva zaměstnavatele zaručeného čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny ve spojení se zásadou „pacta sunt servanda“ plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy; jeho rozhodnutí se proto ruší.