Právní věta
V soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že, je-li zaměstnanec vyslán na pracovní cestu, nelze považovat veškerou jeho činnost po dobu pracovní cesty za úkony, jež souvisejí s plněním pracovních úkolů. Je zastáván názor, že průběh pracovní cesty - od svého počátku až do návratu z ní - se štěpí na více úseků, které z hlediska vztahu k plnění pracovních úkolů či přímé souvislosti s ním nemohou být posuzovány totožně. Pro posouzení věci je proto významné posouzení právní povahy činnosti (toho „úseku“ pracovní cesty), v jejímž rámci zaměstnanec úraz utrpěl.
Z tohoto hlediska není přitom významné, zda pracovní cesta, jíž se zaměstnanec zúčastnil, měla charakter tzv. teambuildingu (s cílem utužit pracovní kolektiv a posílit vztahy mezi zaměstnanci), nebo zda se jednalo o jinou akci. Rozhodující je, zda k úrazu zaměstnance došlo při činnosti, kterou konal z hlediska věcného (vnitřního účelového), místního a časového objektivně pro svého zaměstnavatele.
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2685/2016)
Předmět sporu
Posouzení toho, zda poškození zdraví, které zaměstnanec utrpěl při lyžování na akci pořádané jeho zaměstnavatelem pro své obchodní partnery (zákazníky), nastalo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a zda je úraz zaměstnance úrazem pracovním.
Právní úprava
- § 42 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů - definice pracovní cesty,
- § 269 a násl. zákoníku práce - odpovědnost zaměstnavatele za újmu způsobenou zaměstnanci mj. pracovním úrazem,
- § 273 a § 274 zákoníku práce - vymezení toho, co se pro účely odpovědnosti za újmu rozumí plněním pracovních úkolů a co úkony v přímé souvislosti s tímto plněním,
- § 271k odst. 1 až 3 zákoníku práce - definice pracovního úrazu.
Skutkový stav (popis případu)
Zaměstnanec pracoval u zaměstnavatele jako „obchodnětechnický poradce“ se sjednanou možností vysílání na pracovní cesty; jedné takové cesty se zúčastnil společně se svým kolegou, přičemž šlo o zimní akci organizovanou zaměstnavatelem v italském lyžařském středisku, jejímž účelem (smyslem) bylo odměnit významné zákazníky zaměstnavatele za výsledky dosavadní obchodní spolupráce a upevnit (posílit) s nimi (prostřednictvím zmíněných zaměstnanců) vzájemné vztahy.
Hlavní náplní dotčené akce bylo lyžování a úkolem zaměstnance bylo „věnovat se zákazníkům“ a „postarat se o ně tak, aby byli spokojeni“; za tímto účelem zaměstnavatel hradil zaměstnanci (stejně tak i jeho kolegovi) veškeré výdaje s touto cestou spojené (dopravu, ubytování, stravu), včetně skipasu platného pro celou dobu pobytu.
V rámci své pracovní cesty se jeden den po hotelové snídani vydal zaměstnanec spolu s klienty lyžovat na nedaleké sjezdovky, kde po poledni při sjezdu utrpěl úraz, když při vyhýbání jinému lyžaři spadl a poranil si levé koleno; pro následky úrazu byl zaměstnanec 3 měsíce v dočasné pracovní neschopnosti a tyto mu znemožňovaly vykonávat aktivity (lyžování, hokej, fotbal, tenis, honitba), které provozoval před úrazem.
Pojišťovna, u které byl zaměstnavatel ze zákona pojištěn pro případ odpovědnosti za újmu způsobenou pracovním úrazem, odmítla tento úraz uznat jako pracovní, a tak zaměstnavatel zaměstnanci nezaplatil ničeho na bolestném a náhradě za ztížení společenského uplatnění; zaměstnanec se proto vyplacení těchto plnění dožadoval soudní žalobou.
Argumenty zaměstnavatele a nižších soudů
Akce organizovaná zaměstnavatelem, při níž utrpěl zaměstnanec úraz, byla pořádána pro některé jeho zákazníky, na které byly prezentovány produkty zaměstnavatele, a zároveň šlo o společenskou akci spojenou zejména s lyžováním; i když se zaměstnanec akce zúčastnil na základě svého dobrovolného rozhodnutí, je třeba jeho účast zde považovat za pracovní cestu ve smyslu ustanovení § 42 odst. 1 zákoníku práce, neboť jeho úkolem na této akci bylo věnovat se zákazníkům; protože však utrpěl úraz v době, kdy dle programu vypracovaného zaměstnavatelem byla přestávka na oběd, přičemž lyžování rozhodně nelze považovat za úkon obvyklý v době přestávky na jídlo a oddech, nelze již z tohoto důvodu považovat činnost, při které zaměstnanec utrpěl pracovní úraz, za plnění pracovních úkolů nebo činnost související s jejich plněním.
Předmětná akce nebyla organizována pro zaměstnance za účelem budování a rozvíjení pracovního týmu, nýbrž byla pořádána pro zákazníky zaměstnavatele; účast zaměstnanců na této akci byla dobrovolná a ani lyžování s pozvanými zákazníky nebylo povinnou aktivitou a nebylo zahrnuto do oficiálního programu.
Zaměstnanci se nepodařilo prokázat, že by mu činnost, při které utrpěl úraz (lyžování), byla zaměstnavatelem uložena, resp. že by od něj byla vyžadována ve smyslu plnění pokynu zaměstnavatele; lyžování bylo dobrovolnou volnočasovou aktivitou účastníků zájezdu a na uvedeném závěru nic nemění okolnost, že zaměstnavatel svým zaměstnancům, kteří doprovázeli jeho zákazníky na této akci a měli jim zajišťovat servis, zaplatil (jako jistou formu benefitu) skipasy, čímž předpokládal, že tito zaměstnanci budou lyžovat.
Argumenty zaměstnance
I když se pojem teambuilding většinou užívá v souvislosti se stmelováním kolektivu zaměstnanců, není žádného důvodu, proč by nemohl být užit i ve vztahu k zákazníkům, pokud toto bylo obsahem činnosti a důvodem pořádání akce; nelze vidět zásadní rozdíl v tom, jestli byl zaměstnanec na akci v Itálii na pracovní cestě, nebo na tzv. teambuildingu; rozhodující je, že tam byl vyslán v pracovní době, že mu byla hrazena mzda a veškeré náklady s cestou spojené a jeho úkolem (povinností) byla péče o zákazníky zaměstnavatele.
Akce byla pořádána pro upevňování vztahů mezi zaměstnanci a zákazníky zaměstnavatele, aby zákazníci více od zaměstnavatele nakupovali; vlastní obsahovou náplní činností zaměstnance na tomto „zákaznickém teambuildingu“ bylo starat se o zákazníky „po všech stránkách“, zajišťovat jim servis, utužovat s nimi vztahy, tedy „být s nimi“.
Jestliže zaměstnavatel neurčil, co mají a nemají zaměstnanci na této akci dělat, pak bylo na rozhodnutí zaměstnance, jakým způsobem bude vztahy se zákazníky upevňovat; není dost dobře možné si představit (a bylo by proti smyslu celé akce), že by zaměstnanec celý den seděl na hotelu, klient celý den lyžoval a pak se večer potkali a bez společných zážitků upevňovali své vztahy; kdyby zaměstnanec nelyžoval, pak by jeho přítomnost na akci byl úplně zbytečná, a kdyby dokonce lyžovat neměl, pak není logické, proč mu zaměstnavatel kupoval skipas; zaměstnavatel tedy předpokládal, že zaměstnanec lyžovat bude.
Žalobce na akci vystupoval jako zaměstnanec zaměstnavatele a stejně jako všichni ostatní zaměstnanci lyžoval, protože „plnil dobro pro zákazníky zaměstnavatele“; jestliže se mu stal při lyžování se zákazníky zaměstnavatele úraz, je třeba jej hodnotit jako pracovní, neboť se tak stalo při činnosti konané pro zaměstnavatele.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu
Plněním pracovních úkolů je výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru a z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele a činnost, která je předmětem pracovní cesty; plněním pracovních úkolů je též činnost konaná pro zaměstnavatele na podnět odborové organizace, rady zaměstnanců, popřípadě zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo ostatních zaměstnanců, popřípadě činnost konaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nevykonává proti výslovnému zákazu zaměstnavatele, jakož i dobrovolná výpomoc organizovaná zaměstnavatelem.
Z uvedené legální definice vyplývá, že za plnění pracovních úkolů je - vedle (jakékoliv) činnosti konané přímo na příkaz zaměstnavatele - považována rovněž činnost, která je předmětem pracovní cesty, popřípadě též činnost vykonávaná bez vnějšího podnětu jiných osob, pouze na základě vlastního rozhodnutí zaměstnance, pokud k ní ovšem nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nekoná proti výslovnému zákazu zaměstnavatele, vše za předpokladu, že šlo o činnost konanou pro zaměstnavatele; pro závěr, zda lze takto pojatou činnost zaměstnance považovat za plnění pracovních úkolů ve smyslu ustanovení § 273 zákoníku práce, není významný motiv, či pohnutka zaměstnance, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž zaměstnanec vycházel, nýbrž rozhodující je, zda se jednalo - vzhledem k činnosti, při níž došlo k úrazu - z hlediska věcného (vnitřního účelového), místního i časového objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele.
S názorem, že účast zaměstnance na uvedené akci je sice třeba „po právní stránce kvalifikovat jako pracovní cestu ve smyslu § 42 odst. 1 zákoníku práce“, avšak že činnost, při které utrpěl úraz, nebyla plněním jeho pracovních úkolů ani v přímé souvislosti s ním, nelze souhlasit.
Odvolací soud svůj závěr o tom, že zaměstnanec neutrpěl předmětný úraz při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, odůvodnil zejména tím, že se nepodařilo prokázat, že by zaměstnanci činnost, při které utrpěl úraz (lyžování), byla zaměstnavatelem uložena, respektive že od něj byla vyžadována ve smyslu plnění pokynu zaměstnavatele; akcentoval přitom, že účast zaměstnance na této akci byla dobrovolná, nebyla nikým vynucována a nebylo ani kontrolováno, jaké aktivity zaměstnanci na této akci činili či organizovali ve vztahu k zákazníkům zaměstnavatele; uvedené však znamená pouze to, že se zaměstnanec účastnil pracovní cesty se svým souhlasem a že zaměstnavatel nestanovil zaměstnancům konkrétní povinnosti, respektive přesný postup, jakým způsobem se mají o jeho zákazníky „postarat“ tak, aby bylo dosaženo cíle akce, tedy - kromě poděkování klientům za dosavadní spolupráci - upevnění a posílení jejich vzájemných obchodních vztahů.
Předmětem pracovní cesty zaměstnance v lyžařském středisku v Itálii byla veškerá činnost směřující (přispívající) k dosažení tohoto cíle, přičemž volbu způsobu plnění tohoto pracovního úkolu v konkrétních podmínkách zaměstnavatel ponechal na úvaze samotných zaměstnanců; vzhledem k tomu, že hlavní náplní akce bylo (i s přihlédnutím k časové volbě termínu zájezdu i volbě lokality) lyžování, a protože zaměstnavatel poskytl (hradil) všem svým zaměstnancům, kteří se pracovní cesty zúčastnili, také několikadenní skipasy, je zřejmé, že od nich očekával, že přispějí k naplnění cíle akce rovněž tím, že se budou jejím zákazníkům věnovat i na sjezdovce.
Za této situace tedy nelze činnost, při níž zaměstnanec utrpěl úraz, považovat bez dalšího za jeho soukromou (individuální) „volnočasovou aktivitu“, resp. za věc jeho osobní záliby; okolnost, že zaměstnanec neměl povinnost lyžovat a že „sankce za odmítnutí lyžování mu nehrozila“, přitom není podstatná; rozhodující je, že s ohledem na uvedené okolnosti a za uvedených podmínek zaměstnanec, který se věnoval zákazníkům i na sjezdovce, konal z objektivního hlediska činnost ve prospěch zaměstnavatele, a tedy se jednalo o jeho plnění pracovních úkolů; dospěl-li odvolací soud k opačnému závěru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci; jeho rozhodnutí stejně jako rozhodnutí soudu I. stupně se zrušuje.