Zproštění odpovědnosti zaměstnavatele

Praxe zaměstnavatelů, pojišťoven a v konečné instanci soudů si občas na konkrétním skutkově jedinečném případu připomene, doplní nebo případně, výslovně nebo nepřímo, změní svoje přístupy k chápání podmínek úplného nebo částečného zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz. Je účelné připomenout, že kořeny judikatury soudů ke zproštění odpovědnosti zaměstnavatele spadají do doby dávno minulé, tato judikatura je ovšem stále použitelná nejen z důvodu obdobné nebo totožné právní úpravy (nový zákoník práce je v podstatě stejný jako starý zákoník práce), ale také a především z toho důvodu, že tyto právní úpravy v zákoníku práce spočívají na stejných hodnotových základech – ochraně zaměstnanců před riziky práce, povinnosti zaměstnavatele zajistit zaměstnanci bezpečné podmínky pro výkon práce.

Jeden z takových judikátů Nejvyššího soudu k této problematice, v němž je připomínána stará judikatura ke zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz a je dále rozvíjena, představuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2019 sp. zn, 21 Cdo 3706/2019. Byly v něm zdůrazněny stále platné principy ohledně seznamování zaměstnanců s bezpečnostními předpisy či pokyny, nově byla řešena problematika, zda zaměstnavatel kromě seznámení s bezpečnostními předpisy nebo pokyny musí také prokazovat, zda znalost a dodržování bezpečnostních předpisů nebo pokynů soustavně vyžadoval a kontroloval. Dále byla řešena i problematika, když v souvislosti s pracovním úrazem zaměstnance bylo zjištěno porušení bezpečnostních předpisů nejen samotným poškozeným, ale také zaměstnavatelem, z toho pohledu, zda k pracovnímu úrazu došlo v příčinné souvislosti s porušením bezpečnostních předpisů na jedné nebo i na druhé straně odpovědnostního vztahu. Případně na obou stranách, takže pak je nutné určit podíl odpovědnosti každého z nich a na základě něho pak určit, v jakém rozsahu se zaměstnavatel svojí odpovědnosti zprostil.

Seriózní vnější pozorovatel případu je odkázán na to, co z judikátu Nejvyššího soudu vyčte, případně jaké znalosti o případu si doplní seznámením se s rozsudky nižších soudů, k nimž získal přístup cestou zákona o svobodném přístupu k informacím. Naše analýza případu tak vychází nejen z obsahu rozsudku Nejvyššího soudu, ale ze znalosti rozsudků Okresního soudu Praha – východ i Krajského soudu v Praze (v anonymizované podobě), které Nejvyšší soud zrušil a případ vrátil před soud I. instance. Rozsudek Nejvyššího soudu je rozsudkem toliko kasačním, takže nemůžeme analyzovat konečný výsledek sporu, a navíc nezažíváme případ v „přímém soudním přenose“ jako jeho přímý účastník. Takže představa vnějšího pozorovatele o případu zůstane zje