nadnárodní poskytování služeb

Dne 5. 8. 2024 byl publikován rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) C-540/22 Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (rozsudek pátého senátu ze dne 20. června 2024), který shrnul výklad unijního práva v oblasti vysílání zaměstnanců v rámci poskytování služeb na vnitřním trhu. Zvláštní pozornost byla věnována problematice vysílání zaměstnanců z tzv. třetích států, která nebyla dlouhodobě výkladově dostatečně vyjasněná, což našlo svůj odraz v pojetí předmětné otázky národními autoritami. Mnohdy restriktivnější výklad, za jakých podmínek může být tzv. třetizemský zaměstnanec vyslán na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb, byl jednotlivými členskými státy přijímán mnohdy spíše za účelem ochránit domácí pracovní trh před potenciálním mzdovým dumpingem. Shrňme si tedy aktuální poznatky na tomto poli, a to jak z pohledu práva Evropské unie, tak z pohledu českého národního práva.

V posledních letech jsme svědky toho, že čeští zaměstnavatelé stále častěji využívají možnosti dočasného vysílání svých zaměstnanců k výkonu práce do jiných podniků, ať již v rámci České republiky či v mezinárodním měřítku, tj. zejména v rámci zemí Evropské unie. Vyslání bývá realizováno jak uvnitř koncernů (či jiných obchodních uskupení), tak mezi zcela nezávislými subjekty. Důvody, pro které zaměstnavatelé přistupují k realizaci vyslání, jsou v praxi různé - účelem vyslání může být např. načerpání nových profesních či odborných zkušeností, rozběhnutí nových projektů či výrobních programů, předávání globálních manažerských zkušeností, vedení či realizace technologicky složitých projektů apod.

V rámci směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (dále jen „směrnice o vysílání pracovníků“) mohou své zaměstnance nadnárodně vysílat také agentury práce a poskytovat je jako pracovní sílu dalším subjektům (podle české úpravy uživatelům) usazeným v jiném členském státě Evropské unie, Evropského hospodářského prostoru nebo Švýcarska (dále jen „členský stát“). V následujícím textu se proto zaměříme na některé specifické aspekty činnosti agentur práce s přihlédnutím k unijním a vnitrostátním právním předpisům i judikatuře.