Mgr. Jeroným Dekan, Ph.D.

Článek se věnuje objektivní odpovědnosti a možnosti vyvinění právnických a fyzických osob v případě, že jsou obviněny ze spáchání přestupku na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, přičemž i tato odpovědnost má své hranice.

Podstatou tohoto článku je zamyšlení nad relativně novou povinností vznikající provozovateli vyhrazeného technického zařízení ve smyslu § 22 1) zákona č. 250/2021 Sb., o bezpečnosti práce v souvislosti s provozem vyhrazených technických zařízení a o změně souvisejících zákonů (dále jen „zákon“), který musí při splnění zákonem stanovených podmínek ohlásit vznik havárie. V opačném případě mu může být uložena pokuta za přestupek ve výši 2 000 000 Kč. 2)

Uvedená problematika je druhou částí článku, který byl zveřejněn v dubnovém čísle tohoto periodika. Zabývá se povinností zaměstnavatele vyhledávat a odstraňovat rizika na pracovišti a s tím související povinnosti vést o této činnosti dokumentaci, a to ve světle nedávného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 488/2020–44, ze dne 1. 7. 2021, a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 Ad 1/2019-73, ze dne 3. 12. 2020, jež mu předcházel, ve kterých byl posuzován rozsah povinnosti zaměstnavatele zpracovávat za účelem plnění prevence rizik zaměstnavatelé dokumentaci, ve které jsou veškerá nalezená rizika vyhodnocena s uvedením příslušných opatření. Právě tato dokumentace je východiskem pro zajišťování BOZP.

Předmětem článku jsou některé názory vyslovené Nejvyšším správním soudem v oblasti § 102 odst. 3 a 4 zákoníku práce 1), které se týkají prevence rizik, přičemž současně bude také upozorněno na problematiku institutu opatření k odstranění nedostatků, ke kterému přistupuje inspektor na základě § 7 odst. 1 písm. h) zákona o inspekci práce 2). K náležitému zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále též „BOZP“) patří povinnost zaměstnavatele vyhledávat a vyhodnocovat rizika možného ohrožení života a zdraví zaměstnanců, která se týkají výkonu práce zcela zásadní. Jedná se o zcela klíčovou činnost zaměstnavatele v rámci BOZP, od které se odvíjejí veškeré další aktivity a povinnosti na zaměstnavatele i dalších subjektů na úseku BOZP. Tato povinnost má i své zákonné zakotvení v § 101 3) a § 102 zákoníku práce.

Předmětem tohoto článku je rozsudek Nejvyššího správního soudu1), který se blíže zabývá vymezením pojmu pracoviště ve vztahu k povinnostem zaměstnavatele za situace, kdy jej sdílí s jiným zaměstnavatelem. V daném případě pak byla dále zkoumána povinnost zaměstnavatele vytvářet bezpečné pracovní podmínky a povinnost informovat druhého zaměstnavatele o rizicích a přijatých opatřeních k ochraně před jejich působením.

Předmětem tohoto článku je rozsudek Nejvyššího správního soudu, který se zabýval problematikou porušení povinností ze strany zaměstnavatele v oblasti zaměstnanosti. V rámci soudního přezkumu byly posuzovány povinnosti zaměstnavatele mít kopie dokladů prokazujících vznik základního pracovněprávního vztahu na pracovišti a povinnost neumožnit výkon nelegální práce. Jakkoliv Nejvyšší správní soud kasační stížnosti Státního úřadu inspekce práce nevyhověl, korigoval v rozsudku některé úvahy krajského soudu, a v tomto rozsudku jsou uvedeny důležité úvahy pro aplikační praxi, které zasahují do činnosti orgánů inspekce práce při kontrole dodržování povinností zaměstnavatelů.

Tento článek se zaměřuje novelu zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, která je součástí nedávno přijaté novely zákoníku práce, a která nabude účinnosti 30. července tohoto roku. Jakkoliv se svým rozsahem nejedná o rozsáhlou novelu zákona o inspekci práce, obsahuje několik důležitých změn.