doprava

Odvětví dopravy a skladování je velmi rozmanité a zahrnuje širokou škálu povolání, což sebou přináší i různé druhy rizik. V tomto odvětví pracuje v Evropské unii více než 10 milionů pracovníků. Pracovníci v odvětví dopravy a skladování jsou zvláště ohroženi dlouhodobým sezením, opakovanými pohyby rukou nebo paží, rizikem nehod se stroji a zvedáním nebo přemísťováním těžkých břemen. Pracovníci v odvětví dopravy a skladování jsou také vystaveni psychosociálním rizikům, jako je potřeba jednat s náročnými zákazníky, časový tlak a přítomnost dlouhé/nepravidelné pracovní doby. [1], [2]

Třetí článek ze série navazuje na své předchůdce a zabývá se problematikou povinných přestávek u řidičů segmentu regionální dopravy. Obecně byly základní principy popsány již minule, souhrnně jak pro osobní, tak nákladní dopravu, dnes bude pozornost zaměřena výhradně na osobní dopravu vzhledem k jejím specifikům a také vzhledem k větší zodpovědnosti při převážení cestujících.

Tento článek navazuje na svého prosincového předchůdce, kde byla pozornost věnována komerční dálkové silniční dopravě. Pro připomenutí je vhodné uvést, že dálková doprava je definována jako taková, kdy je ujetá vzdálenost delší než 50 km.

Bezpečnost práce má řadu aspektů ve všech oblastech hospodářské činnosti, mimo jiné i v dopravě. Zde lze identifikovat celou řadu problémových okruhů počínaje ústrojovou kázní (promítající se především ve využívání vhodné bezpečné obuvi při řízení) a konče snížením rizika únavy a mikrospánku, což může vést ke kritickým situacím v dopravě, v extrémním případě k dopravním nehodám s různě závažnými následky.

Dne 1. 8. 2022 nabyl účinnosti zákon č. 217/2022 Sb., kterým se mění zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Tento zákon mimo jiné implementuje směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1057 ze dne 15. 7. 2020, kterou se stanoví zvláštní pravidla o vysílání řidičů v odvětví silniční dopravy, pokud jde o směrnice 96/71/ES a 2014/67/EU, a kterou se mění směrnice 2006/22/ES, pokud jde o požadavky na prosazování, a nařízení (EU) č. 1024/2012 (dále jen „směrnice 2020/1057“).

Firma zajišťuje zaměstnancům svoz do zaměstnání zdarma smluvně zajištěným dopravním prostředkem. Je rozdíl ve zdanění a odvodech u zaměstnanců, kteří mají pracovní poměr na dobu určitou a neurčitou?

Zákoník práce obsahuje v § 100 ZP zmocnění pro vládu, aby stanovila pro členy osádky nákladního automobilu nebo autobusu, zaměstnance údržby pozemních komunikací, zaměstnance drážní dopravy na dráze celostátní, regionální a vlečce, zaměstnance městské hromadné dopravy a členy posádky letadla a zaměstnance zajišťující provozování letiště odchylky úpravy pracovní doby a doby odpočinku tak, jak je upravena v zákoníku práce. Toto zmocnění bylo realizováno nařízením vlády č 589/2006 Sb., kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě.

OSVČ uplatňuje skutečné výdaje, podniká celý rok, má v majetku osobní auto, které používá pouze pro podnikání, pohonné hmoty vyřazuje z nákladů. Mohl by tedy uplatnit v daňovém přiznání paušál na dopravu ve výši 5000,- kč/měsíc. Auto používal k podnikání po celý rok, měl by tedy nárok na výdaj ve výši 60 000 Kč. Daňový základ z podnikání ale této výše nedosahuje a osvč nechce vykazovat ztrátu. Může si uplatnit jenom část tohoto paušálu, jen do výše kladného daňového základu (např. 35 000 Kč)?

Zaměstnavatel organizuje svoz zaměstnanců do zaměstnání, autobus má zajištěný od přepravce. Zaměstnanci mají autobus zdarma, náklady za autobus zaměstnavatel nemá v daňově uznatelných nákladech, platí ho ze zisku po zdanění. Společnost nemá odbory, nemá uzavřenou kolektivní smlouvu, proto rozhodnutí směřující k použití zisku, jsou zcela na rozhodnutí společníků. Doprava zaměstnanců je poskytována zaměstnancům poskytovatelem veřejné přepravy, pro daňové posouzení u zaměstnanců nebylo možné použít osvobození podle ustanovení § 6 odst. 9 písm. e) zákona o daních z příjmů. Z předběžného šetření bylo odhadnuto, že podle frekvence využití vychází částka na jednoho zaměstnance 1 800 Kč za rok. Zaměstnavatel využil osvobození podle ustanovení § 6 odst. 9 písm. g) zákona o daních z příjmů - pokud plnění ze zisku po zdanění nepřesáhne 2 000 Kč ročně u každého zaměstnance, jedná se o příjem osvobozený od daně. Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona o daních z příjmů nespadá příjem osvobozený od daně z příjmů do vyměřovacího základu pro odvod pojistného. Je postup zaměstnavatele správný?

1. Úvod Vnitropodniková doprava je důležitou součástí činností každé organizace. Ovšem, jako každá jiná lidská činnost, sebou přináší i jistá rizika. Při provozování vnitropodnikové dopravy často dochází ke střetu...