dočasné přidělení zaměstnance

Institut dočasného přidělení upravený § 43a ZP umožňuje, aby byl zaměstnanec svým zaměstnavatelem (zaměstnavatel A) dočasně přidělen k výkonu práce pro jiného zaměstnavatele (zaměstnavatel B), a to aniž by zaměstnavatel musel získávat povolení ke zprostředkování zaměstnání, tedy mimo institut agenturního zaměstnávání. Účelem dočasného přidělení je primárně řešení situace, kdy zaměstnavatel A dočasně nemůže zaměstnanci přidělovat práci a zajistí mu ji proto dohodou u zaměstnavatele B.

V legislativním procesu se v současnosti nachází návrh zákona, kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Tento návrh právního předpisu mimo jiné zasahuje do zákoníku práce. Jakkoliv momentálně navržená novela, u které je plánována účinnost od 1. 1. 2024, je teprve projednávána Vládou ČR a její osud a konkrétní podobu zatím nelze s určitostí předjímat, vzbudila značnou pozornost v meziresortním připomínkovém řízení zejména u zaměstnavatelských subjektů. Smyslem tohoto článku je představení a shrnutí předmětné problematiky, která spočívá právě v ukotvení nových pravidel pro dočasné přidělení při agenturním zaměstnávání v zákoníku práce.

V současné době je jedním z velmi diskutovaných témat souvisejících se situací na trhu práce v České republice, ale i v rámci Evropské Unie, problematika agenturního zaměstnávání, které je považováno za jednu z forem flexibilního zaměstnávání. Podstatným znakem této flexibilní a atypické formy zaměstnávání je dočasnost přidělení agenturního zaměstnance. Za závislou práci se podle § 307a zákoníku práce považují také případy, kdy agentura práce dočasně přiděluje svého zaměstnance k výkonu práce k jinému zaměstnavateli. Právě aspektem dočasnosti přidělení zaměstnance agentury práce k uživateli se budeme zabývat v následujícím článku, neboť současné znění zákoníku práce v komplexu provázanosti možností smluvních ujednání účastníků právních vztahů v tzv. agenturním zaměstnávání vyvolává legitimní otázky o vhodnosti současného pojetí znaku dočasnosti v českém národním právu.

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále též „ZP“ nebo „zákoník práce“) v ustanovení § 151 stanoví povinnost zaměstnavatele nahradit zaměstnanci cestovní výdaje, které mu vzniknou v souvislosti s výkonem práce. Ustanovení § 152 ZP pak obsahuje taxativní (úplný) výčet případů, při kterých jsou zaměstnancům cestovní výdaje formou cestovních náhrad vypláceny.

Na našem pracovišti došlo v důsledku pandemie ke změnám ve výrobním programu a někteří zaměstnanci se stávají nadbytečnými. Mohou v těchto případech přidělit zaměstnance k jinému zaměstnavateli?

Asi nikoho nepřekvapí, že základním znakem dočasného přidělení agenturního zaměstnance k uživateli by měla být dočasnost takového přidělení. České pracovní právo ovšem tento požadavek odpovídajícím způsobem nereflektuje, a to ačkoliv povinnost účinně zajistit, že agenturní zaměstnávání bude skutečně dočasné povahy, vyplývá přímo z práva EU. K této povinnosti se pak nedávno vyjádřil SDEU ve svém rozsudku ze dne 14. 10. 2020 ve věci C-681/18, ve kterém přiblížil, jakým způsobem má být dočasná povaha přidělení zajištěna.

Agentury práce tvoří v dnešní době významný a specifický subjekt pracovněprávních vtahů. Agenturní zaměstnávání je uživateli využíváno především k zajištění pracovníků pro obtížně obsaditelné profese či k pokrytí vyšší potřeby zaměstnanců během sezóny nebo při nárůstu zakázek. Agentury práce mohou zprostředkovávat zaměstnání i pro cizince.

Zaměstnanec u nás pracoval v letošním roce 3 měsíce. Jeho pracovní poměr skončil. Po nějaké obě tento zaměstnanec znovu nastoupil. Chtěli bychom jej dočasně přidělit k jiné společnosti našeho holdingu, je možné do 6 měsíců, kdy byl zaměstnanec přidělen započítat i ty tři měsíce, kdy byl u nás tento zaměstnanec zaměstnán?

Základní informace Dočasné přidělení zaměstnance k jinému zaměstnavateli je upraveno v § 43a zákoníku práce a v praxi je poměrně často využívaným institutem. Zaměstnavatelé mohou dočasným přidělením řešit situace, kdy dochází k útlumu produkce a je potřeba snížit na přechodnou dobu počet zaměstnanců, ale také situace, kdy potřebují svého zaměstnance přidělit v rámci spolupráce na společných projektech s jinými firmami nebo v rámci skupiny. Zákoník práce umožňuje dočasné přidělení mezi zaměstnavateli pouze v případě souhlasu všech zúčastněných stran, tzn. zaměstnance, který má být dočasně přidělen, jeho zaměstnavatele a zaměstnavatele, ke kterému má být zaměstnanec přidělen.

V případě, že agentura práce bude pronajímat pracovní sílu uživatelům na území ČR, poskytne svým zaměstnancům například ubytování. Využije jak cizích ubytovacích zařízení, tak vlastních. V obou případech vím, že bude muset být dodržena hranice 3 500 Kč pro daňovou uznatelnost, stejně i že zaměstnanec bude muset mít bydliště v jiném městě. Srážku ze mzdy zaúčtuji do závazků MD 331/D 335. Ale jak mám postupovat dál? Mám interním dokladem zaúčtovat výši všech srážek za ubytování zápisem MD 335/D 648 a zároveň rozlišit na zaměstnance bydlící na cizí ubytovně a na vlastní s tím, že u zaměstnanců bydlící na vlastní firemní ubytovně se bude muset z dané částky ještě odvést DPH na rozdíl od ubytování v cizích ubytovnách? A jak je to v případě, že dodavatel poskytne ubytovací zařízení na základě paušálu, například 50 000 Kč/měsíc bez ohledu na počet ubytovaných zaměstnanců? Bude si moci dát firma do nákladů celkovou částku, i když na ubytovně za celý měsíc budou bydlet dva zaměstnanci v celkové hodnotě 7 000 Kč? 

Tento článek navazuje na problematiku nastíněnou v předchozí části a dále komentuje jednotlivé zásadní novelizační body provedené zákonem č. 206/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Dynamicky se rozvíjející vnitřní trh Evropské unie („EU“) vede stále více podniků k vysílání pracovníků do zahraničí v rámci nadnárodního poskytování služeb. Pro stanovení minimální ochrany vysílaných pracovníků, kterou by měli zaměstnavatelé v takových situacích dodržovat, a předejití zneužití importu levnější pracovní síly, byla přijata směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb („Směrnice“).