Mgr. Vojtěch Kalina

Evropská unie je v poslední době velmi aktivní v oblasti pracovního práva, zejména v oblasti rovného odměňování, minimální mzdy a zaměstnanců digitálních platforem. Přinášíme zde přehled nejdůležitějších evropských směrnic, na jejichž dopady by se měli zaměstnavatelé včas připravit.

Již opakovaně jsme se na stránkách tohoto časopisu vyjadřovali k problematice přiměřených opatření pro osoby se zdravotním postižením.1) Rozebírali jsme při tom judikaturu Nejvyššího soudu a byli jsme relativně kritičtí, neboť podle našeho názoru aspekt přiměřených opatření Nejvyšší soud dlouhodobě přehlížel. Konkrétně jsme měli výhrady zejména k ustálenému závěru judikatury Nejvyššího soudu, že pokud nemůže zaměstnanec konat dosavadní práci ze zdravotních důvodů, je vždy zcela na volbě zaměstnavatele, zda zaměstnance propustí, nebo převede na jinou vhodnou práci, i když pro něj takovou práci má.

Pluralita odborových organizací je situace, kdy u jednoho zaměstnavatele působí dvě nebo více odborových organizací. V praxi se objevuje stále častěji, a to buď proto, že se jedná o zaměstnavatele s různými pobočkami, nebo o zaměstnavatele, jehož zaměstnanci mají velice rozdílnou náplň práce a jsou proto zastoupeni různými odborovými organizacemi. Setkáváme se však i se situací, kdy druhá a další odborová organizace je zakládána, protože zaměstnanci nejsou spokojeni s tou první, případně se situací, kdy k zaměstnavateli vstupuje další odborová organizace, která má specifické cíle (např. kdysi boj proti covidovým opatřením). Ať už jsou důvody vstupu další odborové organizace k zaměstnavateli jakékoliv, lze ve stručnosti shrnout, že se tím zkomplikuje nejen život zaměstnavateli, ale i samotným odborovým organizacím.

Již opakovaně jsme se na stránkách tohoto časopisu (v číslech 1/2022 a 4/2022) věnovali problematice přiměřených opatření pro zaměstnance se zdravotním postižením. Poukazovali jsme na to, že mnoho zaměstnanců a zaměstnavatelů o tomto institutu nemá dostatečné povědomí. Na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2536/2022, který ve svém článku v tomto čísle rozebírá JUDr. Petr Bukovjan, jsme však zjistili, že tato povinnost zaměstnavatelů nic neříká ani soudům. Jak jinak si vysvětlit, že soudy všech úrovní ji ve svém rozhodování pominuly a Nejvyšší soud setrval na své ustálené rozhodovací praxi, která je, dle názorů autorů, v rozporu s judikaturou Soudního dvora EU vztahující se k této problematice.

V oblasti pracovního práva se stává, že nejen zákoník práce sám o sobě, ale následně i konkrétní pracovněprávní judikatura vykazuje určitý nesoulad s právem Evropské unie a s judikaturou Soudního dvora EU. Z čerstvé právní analýzy vypracované Svazem průmyslu a dopravy ČR ve spolupráci s advokátní kanceláří Randl Partners vyplývají některé návrhy, nad nimiž by bylo vhodné se do budoucna vážně zamyslet.

Jedním ze základních znaků agenturního zaměstnávání je podle evropské směrnice o agenturním zaměstnávání (dále jen „Směrnice“) jeho dočasnost a přechodnost. Ostatně totéž vyplývá již ze samotného českého pojmu dočasného přidělování agenturních zaměstnanců. K tomu, jak má být tato přechodnost a dočasnost zajištěna, se ve svém rozsudku ze dne 17. března 2022 ve věci C-232/20 vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“).

Judikatura Soudního dvora Evropské unie (SDEU) se nedávno rozrostla o další rozsudek z oblasti zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Jednalo se o zaměstnance Belgických drah propuštěného ve zkušební době. SDEU v předběžné otázce posuzoval, zda se právo na přiměřená opatření vztahuje i na zaměstnance ve zkušební době a zda může být přiměřeným opatřením převedení zaměstnance na jinou pozici.

Povinností vyplývajících z každého pracovněprávního vztahu je dlouhý seznam, a to jak na straně zaměstnance, tak na straně zaměstnavatele. Některé z nich jsou zákoníkem práce nebo jinými právními předpisy popsány detailně, jiné jsou formulovány široce a obecně a je poté na pracovněprávní, potažmo soudní praxi, aby je dotvořila do nějakého konkrétnějšího obrazu. Příkladem druhých jmenovaných je také povinnost zaměstnavatele přijmout přiměřené opatření k zajištění přístupu osoby se zdravotním postižením k určitému zaměstnání, pracovní činnosti nebo např. k postupu v zaměstnání. V čem přesně tato povinnost zaměstnavatele spočívá? Kde je upravena? A jak vypadá její plnění v pracovněprávní praxi?