Autorská a průmyslová práva z pohledu zaměstnance a zaměstnavatele

Vzhledem k tomu, že takový nehmotný majetek často představuje významnou, nezřídka dokonce hlavní hodnotu společnosti, je třeba věnovat patřičnou pozornost právní úpravě těchto vztahů. Příspěvek obsahuje shrnutí právní úpravy duševního vlastnictví z pohledu zaměstnanců a zaměstnavatelů a nabízí některá související doporučení pro firemní praxi.

Několik úvodních poznámek k problematice

Právo nehmotných statků se člení na právo autorské a práva průmyslová. Předmětem autorského práva je ochrana práv k autorskému dílu jako jedinečnému výsledku tvůrčí činnosti autora (např. článek, počítačový program, skladba). Naproti tomu je předmětem průmyslových práv ochrana určitého nového průmyslově využitelného řešení či postupu. Konkrétně se jedná o výsledky technické tvůrčí činnosti (vynálezy, zlepšovací návrhy a užitné vzory), o předměty průmyslového výtvarnictví (průmyslové vzory) a také o konstrukční schémata polovodičových výrobků (topografie polovodičových výrobků).

Ústředním subjektem práv je vždy příslušný tvůrce či původce daného nehmotného statku. Vzhledem k tomu, že jde o výsledek tvůrčí činnosti konkrétního člověka (či více lidí), může být původce vždy pouze fyzická osoba, nikoliv osoba právnická. Tato osoba má obdobné právní postavení, které má vlastník věci. Proto se v této souvislosti též hovoří o nehmotném či duševním vlastnictví a příslušná práva se řadí mezi práva absolutní, která mají účinek vůči všem osobám. Všechny osoby proto mají povinnost zdržet se jakýchkoliv neoprávněných zásahů do takového práva.

Primárním nositelem práv k nehmotnému statku je původce. Avšak zaměstnavatel nese veškeré náklady na vytvoření takových výsledků svými zaměstnanci a též vlastní riziko z hlediska budoucí profitability. Proto příslušné právní předpisy přiznávají zaměstnavateli významná práva k výsledkům činnosti svých zaměstnanců. Další posílení práv zaměstnavatele je možné na základě individuální smlouvy, kterou se svým zaměstnancem uzavře. Pokud v praxi dochází k uzavírání takových smluv, pak je jejich obsahem zpravidla vzdání se příslušných práv zaměstnance, která by mohla být na překážku budoucímu hospodářskému využití díla zaměstnavatelem. Právo však též stanoví, kterých práv se zaměstnanec vzdát nemůže (zejména tzv. práva osobnostní), což je třeba při formulaci smluv zohlednit (důsledkem nepřípustného omezení práv zaměstnance může být až neplatnost smlouvy).

Smluvní úprava týkající se práv k nehmotným statkům mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem může být obsažena jak přímo v pracovní smlouvě, tak může být upravena smlouvou zvláštní. Pokud je uzavřeno smluv více, tyto je třeba posuzovat ve vzájemné souvislosti. Je v zájmu zaměstnance, aby míra, v jaké se vzdává svých práv k budoucím výsledkům své práce pro zaměstnavatele, (a též předpokládaná hodnota těchto výsledků) byly zohledněny zejména ve mzdových podmínkách. Naopak oprávněným zájmem zaměstnavatele je zajistit se smluvně tak, aby získal maximální možnost s výsledky práce zaměstnance v budoucnu nakládat, a to bez nutnosti žádat jej o dodatečné svolení.

Autorská práva

Autorské právo je upraveno v zákoně č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a jeho předmětem je ochrana práv k autorskému dílu (dále jen „dílo“). Dílem je dílo literární, umělecké či vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora. Dílo tedy musí být výsledkem autorovy tvůrčí fantazie a musí být jedinečné (nemohou k němu dospět nezávisle na sobě dvě různé osoby). Dílo musí být dále vyjádřeno, a to v jakékoli objektivně vnímatelné podobě (včetně podoby elektronické). Dílem proto není např. myšlenka či nápad (ty mohou být chráněny např. jako vynálezy), ale jejich slovní či jiné vyjádření.

Při posouzení, zda se jedná o dílo, je proto kladen důraz na jedinečnost díla, naopak rozsah, účel nebo význam díla roli nehraje. Dílem je zejména dílo slovesné (vyjádřené řečí nebo písmem), dílo hudební či dramatické, dílo fotografické, dílo audiovizuální, dílo výtvarné či dílo architektonické. Za dílo se považuje též počítačový program, pokud se jedná o autorův vlastní duševní výtvor, a dále také databáze, která je způsobem výběru nebo uspořádáním obsahu autorovým vlastním duševním výtvorem. U počítačových programů a databází tedy nemusí být splněna podmínka jedinečnosti, postačí jejich původnost, tedy to, že díla jsou autorovým vlastním duševním výtvorem.

Práva k dílu se člení na práva osobnostní a práva majetková. Jak bude uvedeno následně, toto členění je zvláště důležité v případě děl zaměstnaneckých.

Osobnostní práva

Osobnostní práva náleží přímo autorovi, který se jich nemůže vzdát, a jedná se o práva nepřevoditelná. Mezi osobnostní práva patří zejména právo osobovat si autorství díla, a to včetně práva rozhodnout, zda a jakým způsobem má být autorství při užití díla (např. při jeho zveřejnění) uvedeno, je-li uvedení autorství při takovém užití obvyklé. Dalšími osobnostními právy jsou právo rozhodnout o zveřejnění díla a právo na nedotknutelnost díla. Nedotknutelnost zahrnuje zejména právo autora udělit svolení k jakékoli změně nebo jinému zásahu do díla. Je-li dílo užíváno jinou osobou, stanoví zákon požadavek, že se tak nesmí dít způsobem snižujícím hodnotu díla. Autor má právo na dohled nad plněním této povinnosti jinou osobou (autorský dohled). Osobnostní práva zanikají smrtí autora. Platí však, že si ani po smrti autora nikdo nesmí osobovat autorství k dílu a že dílo smí být užito jen způsobem nesnižujícím hodnotu díla. Takové ochrany se po smrti autora může domáhat osoba autorovi blízká.

Majetková práva

Majetková práva představují práva, která mají majetkovou podstatu a souvisejí s hospodářským využitím díla. Jedná se zejména o právo dílo užít, rozmnožovat, šířit či zpřístupnit, a dále právo poskytovat třetím osobám licence k užití díla, včetně práva podlicence, a právo pobírat užitky z výkonu těchto práv (poplatek za poskytnutí licence).

Dle českého autorského zákona (stejně jako dle zákonů ve státech kontinentální Evropy) jsou sice též majetková práva nepřevoditelná a náleží tedy taktéž výlučně autorovi (čímž se liší od právního režimu anglo-amerického, kde je možné majetková práva, tzv. copyright na jinou osobu převést). Tato nepřevoditelnost je však v zásadní míře oslabena. České právo totiž autorovi přiznává možnost udělit další osobě svolení (licenci) k výkonu jednotlivých oprávnění, která z majetkových práv vyplývají. Děje se tak prostřednictvím licenční smlouvy, pro kterou se vyžaduje písemná forma. Poskytovatel licence je pak limitován v tom, že je povinen strpět zásah do svého práva, který odpovídá licenci, a sám se zdržet výkonu majetkových autorských práv v té míře, v jakém by byl tento výkon v rozporu s udělenou licencí.

Licenci lze udělit jako výhradní licenci, kterou se vylučuje užití díla jinými osobami. Výhradní licence může být udělena též pro celé období trvání majetkových práv (jde v podstatě o doživotní licenci) a ke všem způsobům užití díla. V rámci licence je možné poskytnout též právo poskytovat licenci dále (tzv. podlicence). Tímto způsobem lze de facto navodit stav, který se velmi blíží převodu majetkových práv, neboť poskytovateli licence nezbydou prakticky žádná oprávnění z majetkových práv. Tato oprávnění výhradně získává nabyvatel licence, který je též oprávněn sám svým jménem tato práva vymáhat a domáhat se jejich prosazení vůči třetím osobám.

Zaměstnanecké dílo

Autorský zákon stanoví zvláštní režim pro tzv. zaměstnanecká díla, tedy taková díla, která byla vytvořena zaměstnancem při plnění povinností vyplývajících z pracovněprávního (nebo služebního) vztahu. Tento režim přitom platí i poté, co dojde k ukončení takového vztahu. Zaměstnavateli ze zákona náleží právo výkonu všech majetkových práv k dílu, tedy zejména právo dílo sám užívat, právo užívání díla přenechat jiné osobě (prostřednictvím udělení licence) a právo požívat hospodářských výnosů za takové užití (licenční poplatky). Ve stejném rozsahu jsou tato práva autorovi odepřena a autor tedy není sám oprávněn dílo užívat, ledaže se tak dohodne se zaměstnavatelem.

Pouze se souhlasem autora však zaměstnavatel může postoupit právo (celkového) výkonu majetkových práv k dílu třetí osobě. Takovým postoupením zaměstnavatel právo k výkonu majetkových práv k dílu zcela ztrácí a nabývá jej třetí osoba, která se pak z hlediska vztahu k dílu považuje za zaměstnavatele. V porovnání s poskytnutím licence se v případě postoupení práva k výkonu majetkových práv k dílu jedná o silnější postavení. Totiž, nabyvatel tohoto práva nenabývá pouze právo užívat dílo, ale vstupuje do práv zaměstnavatele k dílu, tj. včetně oprávnění dílo upravovat či měnit či jej dokončovat (nebylo-li to dohodou s autorem vyloučeno) a též oprávnění postupovat výkon majetkových práv dále. Jedinou výjimkou, kdy je postoupení práva výkonu majetkových práv k zaměstnaneckému dílu možné bez souhlasu autora, je postoupení v rámci převodu obchodního závodu – v takovém případě dochází k tomuto postoupení automaticky i tehdy, jestliže autor s takovým převodem nesouhlasí. Pro úplnost je třeba ještě uvést, že zákon stanoví pro případ postoupení práva k výkonu majetkových práv na třetí osobu právní domněnku, kterou chrání zaměstnavatele. V případě, že k takovému postoupení autor svolil, se má totiž za to, že takové svolení zaměstnance je neodvolatelné a že se vztahuje i ke všem případným dalším postoupením. Jedná se zde o vyvratitelnou právní domněnku, autor tedy může prokázat, že se jeho svolení vztahovalo pouze k jednorázovému postoupení.

Zánikem zaměstnavatele, který byl oprávněn vykonávat majetková práva k zaměstnaneckému dílu a který nemá právního nástupce, nabývá oprávnění k výkonu těchto práv autor. Proto dojde-li např. k insolvenci, následnému konkursu a zániku zaměstnavatele (aniž by v rámci konkursu došlo k postoupení práva k výkonu majetkových práv k zaměstnaneckým dílům na jinou osobu), stávají se jednotliví zaměstnanci opět výlučnými nositeli všech práv ke svému dílu.

Nevykonává-li zaměstnavatel majetková práva k zaměstnaneckému dílu vůbec nebo je vykonává nedostatečně, pak zákon chrání autora před takovou pasivitou. V takovém případě totiž autor získává právo požadovat, aby mu zaměstnavatel poskytl licenci k užití díla. Zaměstnavatel pak má možnost takovou žádost odmítnout, pouze pokud na straně zaměstnavatele existuje závažný důvod k takovému odmítnutí. Nuceně poskytnutá licence, kterou musí zaměstnavatel autorovi z důvodů své pasivity udělit, má být poskytnuta takzvaně za obvyklých podmínek. Tyto podmínky budou představovat zejména finanční podmínky (licenční poplatek), ale též ostatní licenční podmínky. V případě, že zaměstnavatel takovou oprávněnou žádost autora o poskytnutí licence odmítne, má autor možnost obrátit se na soud, který může nahradit projev vůle zaměstnavatele, čímž dojde k účinnému udělení licence jménem zaměstnavatele. Vedle toho může autor žádat též o náhradu újmy, která mu byla způsobena takovým protiprávním odmítnutím zaměstnavatele licenci poskytnout.

Na rozdíl od práv majetkových zůstávají autorova osobnostní práva k dílu i v případě, že se jedná o dílo zaměstnanecké, nedotčena. Zákon však v případě zaměstnaneckého díla do jisté míry omezuje právo autora na nedotknutelnost díla. Stanoví totiž následující domněnky:

• má se za to, že autor svolil ke zveřejnění, úpravám, zpracování včetně překladu, spojení s jiným dílem, zařazení do díla souborného, jakož i k tomu, aby uváděl zaměstnanecké dílo na veřejnost pod svým jménem,
• má se za to, že autor udělil zaměstnavateli svolení k dokončení svého nehotového zaměstnaneckého díla pro případ, že jeho právní vztah k zaměstnavateli skončí dříve, než dílo dokončí, jakož i pro případ, že budou existovat důvodné obavy, že zaměstnanec dílo nedokončí řádně nebo včas v souladu s potřebami zaměstnavatele.

Jedná se opět o domněnky vyvratitelné, autor proto může prokázat opak, tedy že svolení neudělil.

Pro zaměstnance je důležitá otázka, zda je jako autor zaměstnaneckého díla oprávněn požadovat v souvislosti s jeho užitím zaměstnavatelem dodatečnou odměnu. Na jedné straně je zaměstnanec za svou činnost, která vedla ke vzniku díla, odměňován ve formě mzdy. Předpokládá se tedy, že je ve mzdě již integrována odměna autora za to, že zaměstnavatel získal možnost výkonu majetkových práv k dílu. Na druhé straně však může dojít k tomu, že se prospěch zaměstnavatele z výkonu majetkových práv k dílu dostane do nepoměru s výší mzdy autora. Pokud je takový nepoměr zjevný, pak zákon chrání zaměstnance, neboť stanoví, že v takovém případě náleží autorovi právo na přiměřenou dodatečnou odměnu, ledaže se se zaměstnavatelem dohodl jinak. Předpokladem pro vznik práva na dodatečnou odměnu je tedy zjevný nepoměr odměny zaměstnance: a) k zisku z využití práv k zaměstnaneckému dílu a b) k významu takového díla pro dosažení takového zisku. Je však třeba upozornit na to, že se tento režim neuplatní, pokud je zaměstnaneckým dílem počítačový program, databáze či kartografické dílo, neboť v těchto případech by musel nárok zaměstnance na dodatečnou odměnu být výslovně dohodnut.

V případě agenturního zaměstnání se pro účely režimu zaměstnaneckého díla za zaměstnavatele považuje nikoliv agentura práce, ale zaměstnavatel, u kterého zaměstnanec agentury dočasně vykonává práci (tzv. příjemce), ledaže je mezi agenturou práce a příjemcem dohodnuto jinak.

Pro úplnost zbývá dodat, že se režim zaměstnaneckého díla uplatní též pro díla, která vytvoří člen statutárního nebo jiného orgánu právnické osoby (např. jednatel ve společnosti s ručením omezeným či člen představenstva v akciové společnosti), pokud tato díla byla vytvořena ke splnění povinností vyplývajících ze vztahu mezi právnickou osobou a autorem. Tato právnická osoba se v takovém případě považuje za zaměstnavatele, byť mezi členem orgánu právnické osoby z právního hlediska pracovněprávní vztah nevzniká.

Specifika počítačových programů a databází

Počítačové programy, databáze a kartografická díla mají do jisté míry odlišný režim. Taková díla se totiž považují za zaměstnanecká díla i tehdy, byla-li autorem vytvořena nikoliv v rámci pracovněprávního vztahu, ale též pokud byla vytvořena na objednávku. Objednatel takového díla se v takovém případě považuje za zaměstnavatele. Jedná se typicky o případy, kdy je software dodáván na základě obchodněprávního vztahu, např. smlouvy o dílo. V praxi pak platí stejný režim pro zaměstnance i zhotovitele, jedná-li se o fyzické osoby (tzv. OSVČ). V případě, že je dodavatel software osobou právnickou, režim zaměstnaneckého díla se neuplatní, a půjde o běžný vztah ze smlouvy o dílo.

Pokud má zaměstnanec v rámci zaměstnání vytvářet software, je velmi vhodné smluvně upravit specifika, která z toho vyplývají. Je třeba přitom zohlednit, že je pro jakoukoliv správu počítačových programů nezbytné, aby měl zaměstnavatel k dispozici příslušné zdrojové kódy (zdrojové texty), tedy zápis počítačového programu v příslušném programovacím jazyce. Práva, která zaměstnanec v rámci příslušné smlouvy zaměstnavateli v souvislosti se software uděluje (např. právo upravovat a měnit, právo postupovat výkon majetkových práv atd.), se proto nemají vztahovat pouze k počítačovému programu, ale též k danému zdrojovému kódu.

Doporučení pro formulaci smluv

Jak vyplývá z výše uvedeného přehledu, neexistující či nedostatečná smluvní úprava se zaměstnanci může být nejen zdrojem vzájemných sporů, ale může zaměstnavateli značně zkomplikovat užití děl vytvořených zaměstnanci či takové (legální) užití přímo znemožnit. Níže jsou uvedena některá doporučená smluvní ustanovení, která výrazně posilují právní jistotu mezi stranami a vylepšují právní postavení zaměstnavatele ve vztahu k budoucímu užití děl vytvořených zaměstnanci:

• Udělení souhlasu autora s postoupením práva výkonu majetkových práv ke všem zaměstnaneckým dílům, která sám či společně s jinými osobami vytvoří („zaměstnanecká díla“), včetně souhlasu s následným možným postoupením na další osoby.
• Udělení souhlasu autora ohledně všech svých zaměstnaneckých děl ke zveřejnění, úpravám, zpracování včetně překladu, spojení s jiným dílem, zařazení do díla souborného.
• Udělení souhlasu autora ohledně všech svých zaměstnaneckých děl k tomu, aby zaměstnavatel uváděl zaměstnanecké dílo na veřejnost pod svým jménem.
• Udělení souhlasu autora ohledně všech svých zaměstnaneckých děl k dokončení jakéhokoliv svého nehotového zaměstnaneckého díla.
• Udělení souhlasu autora ohledně všech svých zaměstnaneckých děl s tím, že netrvá na uvádění svého jména jako autora díla.
• Prohlášení o tom, že práva a povinnosti dle smlouvy zůstávají účinné též po ukončení pracovního poměru s autorem.
• Prohlášení o tom, že autor nemá právo na dodatečnou přiměřenou odměnu bez ohledu na výši prospěchu zaměstnavatele z výkonu majetkových práv k zaměstnaneckým dílům.
• Povinnost autora bez odkladu oznámit zaměstnavateli vytvoření jakéhokoliv zaměstnaneckého díla a předat zaměstnavateli v takovém případě příslušné podklady (u software též zdrojové kódy).
• Povinnost autora zdržet se šíření či jiného užití zaměstnaneckých děl mimo plnění svých pracovních úkolů.

Vynálezy a zlepšovací návrhy

Poté, co byla popsána právní úprava autorského práva, bude věnována pozornost jednotlivým právům průmyslovým.

Ochrana práv k vynálezům a zlepšovacím návrhům je obsažena v zákoně č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích. Autor vynálezu je označován jako původce. Vynález není právem definován, rozumí se jím výrobek, technologie nebo technický postup, pokud představuje prakticky realizovanou novou myšlenku, která buď zlepšuje současný stav, nebo poskytuje nové možnosti. Za určitých podmínek může být na vynález udělen patent, a to pokud se jedná o vynález nový, který je výsledkem vynálezecké činnosti a je průmyslově využitelný. S patentem získává jeho majitel výhradní právo k průmyslovému využití vynálezu a právní ochranu proti porušení tohoto práva ze strany třetích osob.

Vytvořil-li původce vynález ke splnění úkolu z pracovněprávního vztahu, přechází právo na patent k tomuto vynálezu na zaměstnavatele, není-li smlouvou stanoveno jinak. Hovoříme o tzv. podnikovém vynálezu. Právo původce osobovat si původcovství vynálezu tím však není dotčeno. Původce podnikového vynálezu je povinen zaměstnavatele o této skutečnosti vyrozumět. Zákon pro to stanoví požadavek, aby takové vyrozumění proběhlo neprodleně a písemně a aby s tímto vyrozuměním byly zaměstnavateli předány též veškeré podklady potřebné k posouzení vynálezu. Neuplatní-li zaměstnavatel ve lhůtě tří měsíců od vyrozumění vůči původci právo na patent, přechází toto právo zpět na původce. Zaměstnavatel i původce jsou v této lhůtě povinni zachovávat vůči třetím osobám o vynálezu mlčenlivost.

Původce, který vytvořil podnikový vynález, na nějž zaměstnavatel uplatnil právo na patent, má právo vůči zaměstnavateli na přiměřenou odměnu. Pro její výši je rozhodný technický a hospodářský význam vynálezu a přínos dosažený jeho možným využitím nebo jiným uplatněním, přičemž se přihlíží k materiálnímu podílu zaměstnavatele na vytvoření vynálezu a k rozsahu pracovních úkolů původce. Dostane-li se již vyplacená odměna do zjevného nepoměru s přínosem dosaženým pozdějším využitím nebo jiným uplatněním vynálezu, má původce právo na dodatečné vypořádání. Ze znění zákona lze odvodit, že se zaměstnanec svého práva na přiměřenou odměnu za podnikový vynález a na dodatečné vypořádání nemůže předem vzdát. Nedojde-li tedy k dohodě obou stran ohledně výše odměny, může původce vynálezu uplatnit své právo vůči zaměstnavateli soudně.

Za zlepšovací návrhy se pokládají technická, výrobní nebo provozní zdokonalení, jakož i řešení problémů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a životního prostředí, s nimiž má zlepšovatel právo nakládat. Autor zlepšovacího návrhu je označován jako zlepšovatel. Zlepšovatel je povinen nabídnout zlepšovací návrh svému zaměstnavateli, jestliže se zlepšovací návrh týká oboru práce nebo činnosti zaměstnavatele. Zlepšovatel má právo se zlepšovacím návrhem nakládat bez omezení, jestliže s ním zaměstnavatel ve lhůtě dvou měsíců od nabídky zlepšovacího návrhu neuzavřel smlouvu o přijetí nabídky zlepšovacího návrhu a odměně za něj. Právo využívat zlepšovací návrh vzniká zaměstnavateli až uzavřením uvedené smlouvy se zlepšovatelem, proti neoprávněnému užívání zlepšovacího návrhu bez takové smlouvy je zlepšovatel oprávněn se domáhat ochrany u soudu.

Další průmyslová práva

Poslední jmenovanou skupinou průmyslových práv jsou práva k užitným vzorům, průmyslovým vzorům a k topografiím polovodičových výrobků. Právní úprava je obsažena v zákoně č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, zákoně č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů, a v zákoně č. 529/1991 Sb., o ochraně topografií polovodičových výrobků.

Užitné vzory bývají také označovány jako malé patenty, neboť představují řešení pro méně významné vynálezy. Užitnými vzory je možné chránit technická řešení, která jsou nová, přesahují rámec pouhé odborné dovednosti a jsou průmyslově využitelná. Průmyslovým vzorem je vzhled výrobku nebo jeho části, spočívající zejména ve znacích linií, obrysů, barev, tvaru, struktury nebo materiálů výrobku samotného nebo jeho zdobení. Topografie polovodičových výrobků jsou předmětem ochrany, pokud jsou výsledkem tvůrčí činnosti původce, a nejsou v průmyslu polovodičových výrobků běžné.

Práva zaměstnance a zaměstnavatele jsou v případě užitných vzorů, průmyslových vzorů a topografií polovodičových výrobků upravena shodně, přičemž úprava je obdobná režimu, který je stanoven pro vynálezy. Zaměstnavatel může uplatnit své právo na příslušný užitný či průmyslový vzor či topografii PV ve lhůtě 3 měsíců od vyrozumění o jeho vytvoření, jinak toto právo přechází zpět na původce. V případě uplatnění nároků zaměstnavatelem má zaměstnanec právo na přiměřenou odměnu. Dostane-li se již vyplacená odměna do zjevného nepoměru s přínosem dosaženým pozdějším užíváním nebo jiným uplatněním užitného či průmyslového vzoru, má původce právo na dodatečné vypořádání.

Závěrem

Dle zkušenosti autora existuje ve firemní praxi neuspokojivé povědomí o tom, jaké je právní postavení zaměstnanců a zaměstnavatelů vzhledem k zaměstnaneckým dílům a vynálezům. Projevem této skutečnosti je pak nedostatečná péče, která je věnována zejména autorskoprávním aspektům pracovních smluv se zaměstnanci. Avšak kvalitní smluvní základ je zejména v zájmu zaměstnavatelů. Jen tak se totiž mohou vyvarovat situace, kdy následně zjistí svá nedostatečná oprávnění k zaměstnaneckým dílům a budou odkázáni na to, zda se jim podaří získat příslušné souhlasy svých zaměstnanců (příkladem budiž např. problematika postoupení majetkových práv k software či problematika zdrojových kódů).