Problematika stárnutí a zapojování starších pracovníků do pracovního procesu

Nevyhnutelné v životě člověka je proces stárnutí, i když si s ním v mladším a středním věku většinou neděláme velké starosti, se více či méně projevuje změnami ve funkci řady biologických orgánů (systémů), které mají vliv na pracovní výkonnost, ať již jde o fyzickou zdatnost či psychické funkce. Stárnutí populace, má však své důsledky, v narůstajícím počtu starších pracovníků a jejich pracovní výkonnosti, promítající se na trhu práce.

Narůstající počet starších pracovníků je však závažný společenský problém. Kritériem pro označení „starší pracovník“ se často rozumí fyzický (kalendářní) věk podle roku narození. Rozhodující by však měl být věk „biologický“, kterým se označuje funkční přizpůsobivost biologických systémů. Proces stárnutí neprobíhá stejnou rychlostí. Mezi jedinci téže věkové skupiny jsou velké individuální rozdíly. Ojedinělým jevem není také „vyhaslý“ mladík, a naopak fyzicky nebo duševně čilý senior.

Projevy faktického stárnutí závisejí na mnoha vnitřních a vnějších faktorech, daných geneticky, životním stylem, výchovou, typem osobnosti, které se projevují velmi rozdílným způsobem při srovnávání osob stejného (ale i rozdílného) věku. Obecně platí, že čím je člověk starší, tím více má oslaben imunitní systém, což vede k tomu, že je více náchylný k nemocem.

Uvedené skutečnosti by neměly být apriorním hlediskem posuzování pracovního potenciálu stárnoucích osob. Nikoliv fyzický věk, ale výkonová kapacita, vitalita a zdraví je základním kritériem pro pracovní způsobilost staršího zaměstnance. Stáří je obecně spojováno s věkem seniora.

Úvod

S přibývajícím věkem se nesporně mění, zhoršují, tělesné a psychofyziologické funkce člověka. Okolo 45. roku klesá fyzická zdatnost, dochází ke zhoršení pohybové koordinace, přesnosti pohybů, mechanické paměti, zrakové a sluchové ostrosti, odolnosti proti účinkům některých fyzikálně - chemických faktorů pracovního prostředí, mění se přizpůsobivost na změny - např. jde-li o střídavé denní a noční směny.

Stanovit přesný okamžik nástupu stáří je prakticky velmi obtížné, neboť fyziologické i psychické změny v lidském organismu spojené se stárnutím probíhají neustále již od narození. Jde o velmi individuální nezvratný fyziologický proces, který u každého člověka probíhá jinak. Za hranici stáří býval považován věk 60 let, nicméně s technickým a vědeckým rozvojem lidské společnosti se tato věková hranice neustále posouvá výš.

Je známo, že někteří starší pracovníci zvládají i fyzicky náročnou práci, aniž by pro ně představovala nepřiměřenou zátěž. Je to dáno osvojením určitých pohybových stereotypů, pracovních dovedností, kdy s relativně malým úsilím dosahují stejného účinku jako při nasazení maximální síly (traduje se paralela svalovce bušícího v kamenolomu kladivem do kamene a staříka čtoucího nejprve strukturu kamene a pak lehkým poklepem oddělujícího potřebné části).

Totéž platí pro psychickou a mentální činnost, při nichž jsou aktivovány psychické funkce, kde její úspěšnost je závislá na ostatních osobnostních rysech a úrovni sociální inteligence. Ty postupně „dozrávají“ ve středním a vyšším věku. Přes jiné „slabiny“ ve srovnání s mladšími zaměstnanci projevují starší pracovníci více odpovědnosti, rozvahy, pečlivosti a věrnosti firmě. Pokud starší osoby vykonávají práci odpovídající jejich zájmům, jsou silně motivované a usilují mnohem více o seberealizaci. Právě tyto vlastnosti jsou rozumnými zaměstnavateli ceněny a jen tak se starších pracovníků nezbavují.

1. Mezinárodní a národní instituce v programech věnované péči starším pracovníkům

Mezi významné světové organizace, které věnují pozornost problematice světového zdraví a ekonomice uplatňované v rámci tržního mechanismu, jsou zejména OSN, WHO, OECD, Eurostat. V jejich programech se mj. významně promítají záležitosti týkající se stárnoucí generace, aktivně zapojených občanů, jejich stavu zdraví a nezaměstnanosti.

Organizace spojených národů (OSN) v roce 1980 doporučila jako hranici stáří věk 60 let, což však spíše odráží věkově obecnou praxi odchodu do starobního důchodu než důvody biologické. Dnes se tato hranice odchodu do starobního důchodu zvýšila na věk 65 let, ale očekává se její další zvyšování. V roku 1991 rozhodlo Valné shromáždění OSN ustanovit kalendářně 1. říjen Mezinárodním dnem seniorů.

Světová zdravotnická organizace (WHO), založena 7. dubna 1948 Spojenými národy (OSN), představuje koordinační autoritu v mezinárodním programu veřejného zdraví. Tento den je slaven jako „Světový den zdraví“. ČR, jako samostatný stát od roku 1992, je ve WHO zastoupena od roku 1993.

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), jako mezivládní organizace, jejíž členy jsou ekonomicky vyspělé země, věnuje mj. pozornost problematice tržní ekonomiky s důrazem na možnosti zaměstnávání seniorů.

Světová zdravotnická organizace (WHO) člení střední a vyšší věk následovně:

• Období středního věku 45-59 let;
• Období raného stáří 60-74 let;
• Období vlastního stáří (pokročilého, vysokého věku) 75-89 let;
• Období dlouhověkosti nad 90 let.

Za seniora je považován občan, který dosáhl starobního důchodového věku.

Přehled aspektů projevujícího se stáří:

• Pokles tělesné hmotnosti, výšky a proporcí.
• Zvyšující se riziko úrazu (změkčování kostí je náchylnější ke zlomeninám).
• Snížení pohyblivosti u jedinců (rychlost a pružnost jednotlivých svalů se snižuje).
• Snížení výkonnosti srdce, plic a cévního systému (krev se hůře okysličuje).
• Menší výkonnost žláz s vnitřní sekrecí (porucha imunity).
• Změna vzhledu a vlastností kůže (mizí podkožní tuk, snižuje se obsah vody v kůži, pigmentace - skvrny na pokožce).
• Zhoršování zraku (snižování ostrosti zraku).
• Zhoršování sluchu (snížené vnímání sluchových vjemů).
• Změna termoregulace (horší přizpůsobování se mikroklimatickým změnám).
• Řídnutí a zvýšená šedivost vlasů.
• Vyšší náchylnost k nemocem.

V ČR se problematikou starších pracovníků zabývají státní orgány (MZ, MPSV), příslušné zdravotní ústavy (SZÚ, KHS, ÚZIS), úřady práce (ÚP) a statistiky (ČSÚ).

Vydávané dokumenty, na ochranu pracujících občanů, mají převážně legislativní povahu. V první řadě jsou to ustanovení v zákoníku práce, věnované aktivně zapojeným pracovníkům, což platí i pro pracující seniory s určitými výjimkami (dané např. dohodami mezi staršími pracovníky a zaměstnavateli) a zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších změn. Další v řadě jsou to právní a hygienické předpisy a vybrané ergonomické normy.

V zákoníku práce, se upravují právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli při respektování daných pracovněprávních zásad. Základní zásady zahrnují zákonné ochrany postavení zaměstnance v uspokojivých a bezpečných pracovních podmínkách pro výkon práce, spravedlivé odměňování, rovné zacházení se zaměstnanci a zákazu jejich diskriminace.

Z hlediska zdravotnictví, v souladu se zákonem o ochraně veřejného zdraví, jsou dokumenty o ochraně zdraví, zpracovávané SZÚ (Státní zdravotní ústav), jako doporučení, případně i jako podklady pro legislativu, řešící zdravotní problematiku u aktivně zapojených starších osob. V souvislosti s tím je třeba dodat, že stárnoucí populace významně ovlivňuje ekonomické důsledky spočívající v rostoucí zátěži systému zdravotní péče a posléze důchodového zabezpečení.

Jako indikátor tohoto zatížení se používá nejčastěji poměr počtu osob v poproduktivním věku ku počtu osob v produktivním věku, tzv. index závislosti seniorů. Tento ukazatel však porovnává pouze počty osob, nebere v úvahu rozdíly v jejich produkci a spotřebě ani rozdílné náklady na zdravotní péči. Velmi často používanou charakteristikou věkové struktury obyvatelstva, která vypovídá o stárnutí populace je index stáří, vyjádřený vztahem:

Index stáří = (počet obyvatel ve věku 65 a více let / počet obyvatel ve věku 0 - 14 let) x 100

Je-li výsledná velikost indexu stáří nižší než sto, je podíl sledované dětské složky obyvatel vyšší než podíl starších osob, a naopak převyšuje-li výsledná hodnota indexu sto, je počet osob ve věku nad 65 let vyšší než počet dětí v populaci. V roce 2009 měl index stáří hodnotu 51,9. V dalších letech se očekává jeho postupné zvyšování.

Zaměstnávání starších lidí je dnes významným sociálním tématem. Trend v poklesu pracovních sil v produktivním věku na trhu práce sleduje jak Úřad práce, tak i Český statistický úřad (ČSÚ), který každý svým podílem může napomoci k řešení zapojování seniorů do pracovního procesu. Podle statistických údajů byl v roce 1970 podíl starší generace nad 65 necelých 20 %, v roce 2000 už to bylo 23 % a podle prognózy pro rok 2030 se očekává, že to bude až 40 %. V současnosti je zaměstnaných lidí ve věku 60-65 let necelých 26 %, ale je reálné, že toto procento bude narůstat.

2. Věk, stárnutí a výkonnostní změny u starších pracovníků

2.1 Věkově podmíněné vztahy

Demografické statistiky nabízejí velké množství různých ukazatelů. Mezi charakteristické ukazatele se řadí: střední délka života a průměrný věk. Každý tento ukazatel vypovídá o něčem jiném, ale jedno mají společné, za všemi jsou schováni lidé a jejich příběhy.

Začněme tím složitějším, tj. střední délkou života neboli nadějí dožití. Jde o ukazatel, který nám říká, kolik let v průměru ještě prožije jedinec, pokud by po zbytek jeho života byla úmrtnost stejná jako v roce, pro který je tento ukazatel počítán. Sledované období může být i jiné než jeden rok. Český statistický úřad nabízí údaje za 5leté intervaly. Odhaduje se zvlášť pro muže a pro ženy každého věku, protože úmrtnost je jiná nejen v každém věku, ale také pro každé pohlaví.

A jak je to s průměrným věkem? Ten nemá s nadějí dožití nic společného. Průměrný věk je aritmetickým průměrem věku určité skupiny jedinců. Je běžnou praxí, že se průměrný věk počítá i za jiné skupiny žijící. Například průměrný věk nevěst, svobodných nevěst, prvorodiček apod.

Průměrný věk v ČR ve vybraných letech uvádí následující tabulka:

O kvalitě života však vypovídá spíše ukazatel délky života prožité ve zdraví. Tento ukazatel se odvíjí od úrovně zdravotní péče, kvality životního stylu včetně stravovacích zvyklostí a pohybového režimu, míry psychické a fyzické zátěže populace. Je zřejmé, že k jeho určení bude třeba náročnějšího šetření, zpravidla jde o výběrová zdravotnická vyšetřování.

Spolu s tím, jak se lepší zdravotní péče a životní styl obyvatel, snižují se v čase rizika úmrtí a naděje dožití se postupně zvyšuje. Například střední délka života novorozence (ženy) se v roce 1920 pohybovala okolo 50 let, v roce 1990 to již bylo více než 75 let a v roce 2017 je to již 82 let. Obdobně je to i u mužů, kdy se dnes střední délka života vyšplhala na 76 let. To je samozřejmě hypotetická představa, ale smyslem tohoto ukazatele je zachytit i co nejkomplexněji úmrtnost v dané populaci v daném období. Například obyvatelky v EU, které se narodily v roce 2011, by při zachování úmrtnostních poměrů tohoto roku po celou dobu života měly před sebou průměrně 83,2 roku, z toho by na zdravou délku života připadalo 62,2 roku, tj. téměř tři čtvrtiny délky života. Generace narozených v ČR v roce 2005 měla u žen před sebou v průměru 79,1 roku života, z toho 60,0 roku bez zdravotního omezení, tj. 79 %. Naopak muži se v průměru dožívali 72,9 roku, z toho připadalo 58,0 roku na dobu prožitou v dobrém zdravotném stavu, tj. 80 %. V současnosti věkové údaje zpracovávají regionální ČSÚ, proto se jejich výsledky vzájemně liší. Takto zjištěné věkové údaje jsou centrálně zpracovány ČSÚ a uváděny v jejich listech pro celostátní statistiku.

Naděje dožití neboli střední doba života udává průměrný podíl let, který má naději prožít osoba právě x-letá při zachování řádu úmrtnosti sledovaného období. To znamená, že předpokládáme, že po celou dobu dalšího života dané osoby se nezmění řád úmrtnosti. Řád úmrtnosti uvádí tabulky úmrtnosti, které zpracovává ČSÚ a zveřejňuje je na svých stránkách. Jedná se o hypotetický údaj, který umožňuje odhadnout, kolik by se člověk určitého věku dožil, pokud by úroveň a struktura úmrtnosti zůstala stejná jako v daném roce. Naděje dožití v daném věku uvádí následující tabulka.

Tabulka: Naděje dožití v daném věku pro muže a ženy (pro ČR v roce 2016)

Užití tabulky:

Například pro muže ve věku 60 let, třeba připočíst 19,9, což naděje dožití je odhadnuto na 79,9 roků. Pro stejně starou ženu, 60 + 24,2, činí odhad 84,2 roků.

2.2 Stárnutí a stáří

Charakterizovat stárnutí je nesnadné. Existuje několik definic stárnutí, avšak žádná z nich není zcela výstižná. Stárnutí a stáří lze považovat za fyziologickou součástí života lidí.

Stáří představuje vyvrcholení celého životního cyklu jedince. V tomto pozdním období života se projevuje způsob prožití minulých fází ovlivněných např. životním stylem, výživou, nadměrným zatěžováním některých orgánových systémů. Na zdravém stáří má vliv duševní pohoda, tělesné zdraví, stav prostředí a rizikové faktory.

Stárnutí je proces, kdy v buňkách (tkáních, orgánech) vznikají degenerativní změny ve tvaru buňky a její funkce (vývojový pokles nebo ústup). Tyto změny nastupují v různou dobu během života jedince a postupují s individuální rychlostí. Počátek těchto změn zpravidla začíná již ve 30 letech života.

Rychlost stárnutí člověka je sice geneticky zakódováno, ale současně je ovlivňováno jeho životním stylem, výživou, prostředím, ve kterém žije, prací kterou vykonává, stresem apod. V genetickém programu člověka je zakódován počátek a průběh stárnutí i pravděpodobná délka života. V běžném životě se za starého člověka (seniora) považuje každý, kdo dosáhl důchodového věku.

Schéma znázorňující interakce základních faktorů procesu stárnutí

Nevratný proces stárnutí má dvě základní dimenze:

• První dimenze představuje stárnutí jako obecně biologickou změnu spojenou s věkem jedince, která je nezávislá na jeho aktuálním zdravotním stavu a na vlivech prostředí.
• Druhá dimenze naopak odráží konkrétní zdravotní stav jedince, jeho klinické symptomy a vliv prostředí, ve kterém jedinec žije a pracuje.

Gerontologičtí odborníci se vesměs shodují, že o délce života člověka rozhodují z 60-70 % genetické dispozice, zbývajících 30-40 % je připisováno stylu života a působení vnějších faktorů.

Důvodem zájmu o sledování složení všech lidí ve společnosti jsou sociální, zdravotní a ekonomické důsledky. Výrazně se to projevuje zejména ve zvyšování počtu ekonomicky neaktivních pracovních sil, což je pociťováno na trhu práce. Tento stav je ovlivněn délkou studia středoškolské a vysokoškolské mládeže, předčasným odchodem pracovníků do invalidního důchodu, termínovaným odchodem starších pracovníků do starobního důchodu, ale také nezaměstnaností. Je zjevné, že narůstající délka věku se sice bude promítat na pozdějším odchodu do důchodu, ale zlepšení podmínek na trhu práce se tím nezlepší.

Životní změny hodnocené ve stáří

2.3 Fyziologické a psychické změny ve výkonnosti starších pracovníků

Vlastností stárnutí je proces, který se týká celého lidského organismu a projevuje se změnami funkcí jeho různých orgánů, významně ovlivňující výkonnost člověka v jeho aktivní činnosti. Změny funkcí jsou v souvislosti se stárnutím zjistitelné již po 40. roku fyzického věku. Postih těchto funkčních změn, s ohledem na pracovní výkonnost, je uváděn v následujícím přehledu.

• Fyzická zdatnost, závisí na stavu svalstva, srdce, dýchacího a cévního ústrojí. Fyziologické změny jsou podmíněny aerobní kapacitou (spotřeby množství kyslíku), jejíž maximum je ve věku 30 let. Pak postupně klesá zhruba na dvě třetiny maxima. Tento proces je u žen pomalejší než u mužů. V 60 letech fyzická zdatnost odpovídá asi 60 % maxima. Úbytek tělesné zdatnosti je možno ve středním věku “kompenzovat“ vhodný rozdělením režimu práce během směny, využitím zkušeností apod.
  Výraznější snížení svalové síly je patrná po 45. roce. Úbytkem tělesné zdatnosti však nejsou stejně postiženy všechny svalové skupiny. Např. síla dvouhlavového svalu horní končetiny se do věku 65 let zmenší asi 55 %, kdežto síla zápěstí a svalstvo ruky jen asi o 20 %. Úbytek svalové síly v závislosti na fyzickém věku je zhruba stejný jak u mužů, tak u žen. Maximální svalová síla žen odpovídá asi 60 % maximální síly mužů. Pravidelné cvičení pokles fyzické pracovní kapacity zmírní.
  U dýchacího ústrojí celková vitální i funkční reziduální kapacita plic s věkem klesá, klesá i schopnost využití kyslíku.
  Objem srdce se od puberty zdvojnásobí, zatímco průměr cév se zvětší pouze o 15 %. To je příčina stoupání krevního tlaku, který se zvýší každý rok o 1,5 torrů. Maximální srdeční frekvence s věkem klesá. Proto při stejné srdeční frekvenci a jinak stejným pracovním podmínkám podává starší pracovník nižší výkon.
• Motorika se týká funkce nervosvalového ústrojí, kdy s rostoucím věkem dochází ke snížení přesnosti a koordinace pohybů. Rychlost pohybů horními končetinami se postupně snižuje přibližně od 40 let jak u mužů, tak u žen. Je to důsledkem poklesu rychlosti přenosu periferními svalovými vlákny. Snižuje se výkonnost a obratnost ruky. Např. při montáži drobných předmětů pracovníci ve věku 20 let podávají o 25 % lepší výkon než padesátiletí. Po krátkodobé intenzivní práci u všech věkových skupin dochází k poklesu výkonnosti, přičemž 30letí mají zhruba o 25 % větší výkonnost než 50letí.
  Reakční doba se s věkem prodlužuje, kdy v šedesáti letech je až dvojnásobná oproti hodnotám zjišťovaných u dvacetiletých.
• Psychické funkce podléhají změnám, i když ve srovnání s fyzickou zdatností jsou relativně nejlépe kompenzovatelné dlouhodobou zkušeností, myšlenkovými stereotypy, větší schopností zobecňovat, syntetizovat apod. Je známo, že se např. zhoršuje krátkodobá mechanická paměť, jako je paměť na jména, čísla, avšak dlouhodobá paměť a vybavování logicky spojených dějů, událostí a informací klesá pomaleji, u některých jedinců se naopak s věkem zlepšuje. Verbální schopnosti zůstávají zachovány. Stárnutí také podléhá prostorová představivost.
• Sluch jako významný smyslový orgán má nápadnější změny u mužů než žen. U starších lidí dochází k zhoršování citlivosti sluchu a zvlášť výrazně ke snižování frekvenčního rozsahu sluchu, zejména po 50. roce, kdy dochází k poklesu sluchové ostrosti na vysokých frekvencích, počínaje od 2 000 Hz.
• Zrak se s přibývajícím věkem, mezi 40. a 50. rokem, zhoršuje, a to ztrátou elasticity čočky. Tím dochází ke snížení akomodace a vzdálení tzv. punktu proximu, tj. nejbližšího bodu, který oko může vidět ostře (vzdálenost čtení, která je pro normální oko asi 30-40 cm, se postupně zvětšuje). Zraková ostrost klesá o 30 % u 60letých ve srovnání s 20letými. Zhoršuje se i schopnost adaptace na střídání různých jasů. V důsledku fyziologického snížení zrakové ostrosti u starších osob a pomaleji probíhající adaptace na změny osvětlení, by mělo být osvětlení pracovišť přiměřeně zvýšené v závislosti na věku.

3. Starší pracovník na trhu práce

Strategie, zabývající se zohledněním stáří pracovníka na trhu práce, je ústředním tématem ekonomicky vyspělých zemí. Nejvíce ohroženou skupinou jsou lidé ve staří 60 až 65 let, o nic lépe na tom však nejsou ani lidé o pár let mladší. Pokud přijde pracovník v takovém věku o práci, novou si najde stěží. Ve srovnání se zbytkem Evropské unie drží Česko pomyslné žezlo v nejvyšší míře diskriminace lidí v předdůchodovém věku.

Existují různé důvody, proč zaměstnavatelé upřednostňují a angažují raději mladé lidi, případně i úplně nezkušené cizince. Mnozí zaměstnavatelé se domnívají, že starší pracovníci by byli v zaměstnání větší zátěží než mladší adepti. Mezi hlavní nevýhody starších zaměstnanců považují zaměstnavatelé řadu stereotypů jako je nižší pracovní tempo, menší schopnost přizpůsobit se a učit se novým věcem. Podle mínění ergonomů jsou tyto důvody z velké části povrchní a irelevantní. Lidé s vyšším věkem neztrácí schopnost učit se či držet krok v práci. Naopak mnohdy mohou být jejich zkušenosti pro zaměstnavatele cenným bonusem.

Uvažované a posuzované situace, při zapojování starších pracovníků, na trhu práce

• U některých typů práce bude docházet k nerovnováze mezi funkční (výkonnostní) kapacitou stárnoucích pracovníků a požadavků práce, což může být příčinou zvyšování poškození zdraví.
• Existuje reálné riziko omezení možností uplatnění starších pracovníků vyvolané s rostoucími nároky na trhu práce.
• Je třeba počítat s nutností vyřazováním a přeřazováním stárnoucích pracovníků z některých pracovních pozic.
• Budou se vyskytovat problémy s posuzováním pracovní způsobilosti starších pracovníků a jejich zařazováním do reálného pracovního procesu.
• V evropské ani v naší legislativě nejsou uváděny doporučení či přípustné limity pro zapojování starších pracovníků na trhu práce.
• Závažné problémy u starších pracovníků vzniknou v souvislosti s hodnocením zdravotních rizik při práci.

Starší pracovníci jsou zpravidla řazeni mezi jednu z rizikových skupin osob na trhu práce, a právě proto má jim být věnována zvýšená pozornost a pomoc při hledání zaměstnání. V této skupině jsou jak muži, tak ženy, jejichž různorodost je zejména v kvalifikaci a vzdělání. Důvodem, proč věnovat zvýšenou pozornost uplatnění starších pracovníků na trhu práce, je jejich ztížené a omezené srovnávání s jinými věkovými skupinami pracovníků, neboť u nich působí obvykle více faktorů, které mají dost významný vliv na jejich postavení v daných pracovních podmínkách. Jedná se zejména o horší flexibilitu a adaptaci na změny na trhu práce, o nižší ochotu vzdělávat se, o zhoršování zdravotního stavu, ale také o nedostatečné, mnohdy zvlášť požadované, jazykové znalosti, o schopnosti pracovat s počítačem a s jinými moderními technologiemi. Nejhorší postih nastává u starších pracovníků ztrátou zaměstnání a opětovném hledání nové práce. Zařazování starších pracovníků 65 let do pracovního procesu se v současnosti stává velice aktuální problematikou.

Nejnovější projekce obyvatelstva České republiky do roku 2050, podle vypracované studie ČSÚ, bude počet osob starších 65 let intenzivně přibývat, počet dětí naopak ubývat. Podle střední varianty projekce odhadu dojde do roku 2050 k více než zdvojnásobení počtu obyvatel ve věku nad 65 let, přičemž u nejstarších osob, tj. nad 85 let, dojde dokonce k zpětinásobení jejich dosavadního počtu. U počtu dětí ve věku 0-14 let dojde k poklesu o více než jednu čtvrtinu. Přes počínající proces stárnutí populace je demografická struktura obyvatelstva ČR z ekonomického pohledu stále příznivá. Právě přechod těchto ročníků do důchodového věku, ke kterému bude ve stále větší míře docházet, bude znamenat nejen značnou zátěž pro zdravotnictví, systém starobních a invalidních důchodů, ale také přinese podstatné změny v situaci na trhu práce, zejména pak na straně zdrojů a nabídky pracovních sil na trhu práce.

V důsledku stárnutí obyvatelstva se již dnes v mnoha evropských zemích realizují plány na oddálení odchodu do důchodu, čímž se zesiluje potřeba diskutovat o zaměstnanosti a pracovních podmínkách. Vzhledem k tomu, že se i v České republice očekává trvalý a ve svých důsledcích velmi významný pokles počtu obyvatel v produktivním věku, otázka zaměstnávání starších pracovníků nabývá na své intenzitě. Fakt, že se nejedná pouze o pokles absolutní, nýbrž i relativní (podíl osob v produktivním věku 15-64 let se sníží na 66 % v roce 2020 a dále až na 56 % v roce 2050), tuto intenzitu jenom zesiluje.

Závěr

Demografické stárnutí populace se bude v brzké budoucnosti týkat celosvětově značného počtu států. Během následujících let se mnoho států dočká situace, kdy nejpočetnější věkovou skupinu obyvatelstva budou tvořit lidé starší 65 let a průměrný věk obyvatel bude téměř 50 let. Tomuto životně vývojovému trendu se nevyhne ani ČR.

Realita se zapojováním starších pracovníků na trhu práce přináší řadu poznatků, které svědčí o tom, že již během aktivního života těchto pracovníků se rozhoduje o tom, jak si uchovat pracovní způsobilost a zdraví do vyššího věku. Klíčem k dosahování vyššího věku, jak je citováno v tomto článku, je nejen genetická dispozice a zdravotní stav, ale zejména aktivní život člověka, kde limitujícími faktory jsou jeho možnosti, schopnosti a možnosti. Proto cíleně věnovaná pozornost všem pracovníkům všech věkových kategorií by měla být součástí všech programů bezpečnosti práce a ochrany zdraví v každé organizaci, se zaměřením na trvalé sledování podmínek, v nichž pracují, jakou odezvu vyvolávají, včetně souboru vytvářených a přijímaných technických, organizačních, sociálně psychologických a zdravotních preventivních opatření.