V našem článku se zastavíme několika poznámkami u jedné dílčí otázky pracovní doby, a tou je nepřetržitý odpočinek mezi směnami. V závěru se pak seznámíme s výkladem, který v otázce nepřetržitého odpočinku mezi směnami zastává nejvyšší evropská soudní instituce – Soudní dvůr EU. Jde o výklad, který by nás měl z hlediska BOZP velmi zajímat.
Právní úprava pracovní doby je v zákoníku práce založena na řadě mezinárodních předpisů. Kromě úmluv Mezinárodní organizace práce, to jsou především dvě směrnice EU, směrnice 2003/88/EU o některých aspektech úpravy pracovní doby a směrnice 94/33/ES o ochraně mladistvých zaměstnanců.
Obě uvedené směrnice jsou vedeny jediným cílem – zajistit maximální ochranu zdraví zaměstnance. Směrnice 2003/88/EU se dokonce v preambuli dovolává „naší“ tzv. rámcové směrnice BOZP (směrnice 89/391/EHS o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci) a stanoví, že rámcová směrnice BOZP je přímo použitelná pro oblast pracovní doby.
Z toho důvodu považujeme pracovní dobu zaměstnance bezprostředně provázanou s otázkou bezpečnosti a ochrany jeho zdraví.
Pracovní doba
Nyní platný zákoník práce výslovně stanoví, že pracovní dobou je doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, a doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce pro zaměstnavatele. Tato nová definice má některé zásadní důsledky v posuzování toho, co je a co není pracovní dobou.
Předně to, že pracovní dobou je i doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele, má za následek, že i doba bez výkonu práce na pracovišti je odměňována stejně jako doba, ve které zaměstnanec práci pro zaměstnavatele vykonává. Na podporu této úpravy lze uvést, že jestliže zaměstnavatel požaduje po zaměstnanci, aby byl přítomen na pracovišti, je v zájmu zaměstnavatele, aby zaměstnanci přiděloval práci. Tím však nejsou vyloučeny situace, kdy je z objektivních důvodů nutné, aby zaměstnanec byl přítomen na pracovišti i bet toho, že by vykonával práci, např. lékař je přítomen v nemocnici pro případ nepředvídaných událostí.
Dalším důsledkem definování pracovní doby je, že nemůže být upravena pracovní pohotovost na pracovišti. To s sebou přineslo řadu problémů v těch oborech, kde byla pracovní pohotovost na pracovištích značně využívána, jako např. ve zdravotnictví, v obecní policii, dopravě apod.
Úprava pracovní doby a doby odpočinku má za cíl ochranu zdraví zaměstnance před dlouhotrvajícím výkonem práce a také tvorbu nových pracovních sil. V historii lze vysledovat omezování původně rozsáhlé volnosti zaměstnance di